Boží a lidské "ano"

Homilie na 4. neděli adventní B

Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do Galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria. Přistoupil k ní a řekl: "Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou." Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat na rodem Jákobovým a jeho království nebude konce." Maria řekla andělovi: "Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?" Anděl jí odpověděl: "Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť `u Boha není nic nemožného´." Maria řekla: "Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova." Anděl pak od ní odešel.

Lukáš 1:26 – 38

Děláte raději věci, které dělat musíte, protože je máte třeba v popisu práce, nebo ty, které děláte dobrovolně? Pravděpodobně spolu se mnou odpovíte, že ty druhé. Ideální je samozřejmě situace, když člověk i povinnosti dělá rád. Podržme tuhle zkušenost v paměti.

"Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou." Tak zdraví anděl Marii. Chceme-li se přichystat na Vánoce, nemůžeme pominout tuto ženu. Ona stojí na počátku Ježíšova pozemského života. Ji si Bůh vybral, aby se stala jeho příbytkem. Z toho, jakým způsobem Bůh vstupuje do našeho světa, se mnoho dozvíme o smyslu jeho příchodu. A je to Marie, která tomuto příchodu otevírá dveře. A chceme-li i my něco z adventu, Božího příchodu mezi nás, zakusit, nezbývá nám jiný než ten Mariin způsob.

„Jak se to může stát?“, odpoví andělovi Maria. Mariina víra není bez otázek a pochybností. I k naší živé víře otázky a pochybnosti patří. A možná právě vůči událostem dnešního evangelia si zachováváme rezervovaný postoj. Narození z panny nepatří mezi naše zběžné zkušenosti. Navíc jako evangelíci máme často rezervovaný postoj i vůči samotné matce Páně. A obávám se, že tím ztrácíme jeden důležitý rozměr víry.

Je to pochopitelná reakce na zbytnělý mariánský kult. Jeho příčinou ale nebyla skutečnost, že by si Maria nezasloužila skutečně vyjímečné postavení v církvi, zvláštní úctu jako Matka Boží, jak o ní vyznávají reformátoři. Vždyť sama říká, že ji budou blahoslavit všechny národy. Ale spíš to, že se někdy jakoby pozapomnělo, že Maria nestojí nad církví, ale je právě jejím zvláštně omilostněným údem. Je to naše sestra ve víře. A dokonce něco víc. Ona je první posluchačkou evangelia a tak se stává obrazem církve. Církev je církví natolik, nakolik se ztotožňuje s Mariiným postojem – s její otevřeností Božímu slovu, její vírou a její životní odpovědí na Boží oslovení.

Maria věří. Její víra se zakládá na pouhé milosti Boží s vyloučením jakékoli lidské zásluhy. A zaslouží si tak velkou úctu v církvi právě proto, že ona nestojí v jejím středu. Ale odkazuje cele k Bohu, svému spasiteli, dárci milosti. Jen jemu vzchází její vírou a jejím „ano“ chvála. Maria je ztělesněním reformačního „sola gratia“. 

Marie je otevřená Božímu pozvání. I když je nečekané, nepochopitelné a kříží jí životní plány.

Maria se nesoustředí na sebe, ale na Boha. Stává se průzračným zrcadlem Boží lásky – tím, že se nestará o sebe, ale chválí Boží skutky. Ten, kdo hledí na Boha, dochází naplnění a má vždy naději, i když to přináší těžkosti. Kdo hledí sám na sebe, může mít úspěch a leccos získat, ale jeho život ztrácí perspektivu a vede k marnosti.
I pro nás platí, že u Boha není nic nemožného. A Maria nám ukazuje, že ten, kdo věří, může z tohoto vědomí žít jako ze základní životní jistoty.

„Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova,“ uzavírá Maria svůj rozhovor s andělem. Chtěl bych dnes zdůraznit právě tento rozměr Mariiny i naší víry, toto její velké „ano“ k Božímu příslibu. Říci jasné „ano“ – uváženě a se vší vážností a závazností, to je dnes pozapomenuté umění. Říci ano svému životnímu partnerovi, svému povolání, životu, i když se v něm ztrácí jas. Neodvolat toto „ano“ a nelitovat ho. To umíme čím dál méně. Jak je pro nás těžké se k něčemu či někomu bezvýhradně přiznat… Ale bez toho zůstává náš život neúplný a torzovitý.

Možná abychom to znovu dokázali, potřebujeme prožít to své „ano“ na hlubší rovině. Paradoxně: kdo chce říci ano konkrétním, hmatatelným skutečnostem svého života, potřebuje ukotvení ve svém „ano“ k věcem neověřitelným a nehmatatelným. Životní pevnost roste z naší otevřenosti věcem křehkým a chvějícím se jako je víra. Nebo přesněji: Naše „ano“ je přiznáním se k Božímu „ano“ k nám. Tak jak ho vyjadřuje andělské pozdravení Marii. V Božím přiznání se k nám máme základ a pevnou oporu pro to, abychom se sami dokázali odevzdat druhým.

Mariina postava tak vrhá nové světlo i na naše přemýšlení o práci o povinností a dobré vůli, jak jsme si připomněli v úvodu. Nebo teologicky: na vztah zákona a milostí. 
Četli jsme o tom, jak David chtěl vybudovat Hospodinu dům, a on mu řekl, že místo toho vybuduje dům jemu. Bůh nejprve slouží nám a my na to odpovídáme. Nečeká, až my odvedeme povinnou daň, aby nás za to odměnil. Hospodin si Marii vybral, oslovil ji a naplnil milostí. A pak čekal na její „ano“.

To podstatné v našem životě je skutečnost, že Bůh si nás vyvolil, oslovil a naplnil milostí. On v nás a skrze nás koná své dílo. On z nás učinil své důležité partnery. Skrze nás jeho Syn přichází do světa, káže evangelium a koná skutky milosrdenství. Ale jen tehdy, když my sami nezapomínáme, že jsme jen služebníci Páně, „služebníci neužiteční“. Jen tehdy, když my sami řekneme nejen slovy, ale celým životem „ano“ Božímu pozvání. Když jeho dary uchováme a zachováme mu věrnost. Když zůstaneme ve společenství s ním, i naše povinnosti se stanou milostí, protože pro ně najdeme nějaký vnitřní důvod, stanou se projevem lásky.

Boží milost a lidské ano – to první je podstatné, ale bez toho druhého by to nešlo. Odvahu říci „ano“ nám dává vědomí, že nejde o náš výkon, ale že se smíme podílet na Božím díle. „Ano“ můžeme říci pouze ve víře a opravdová víra v sobě toto „ano“ zahrnuje.
Jako u Marie i u nás díky schopnosti odpovědět Bohu dostává život nový rozměr a nečekanou plodnost.  Boží sklonění si žádá naši odpověď. Pak se staneme „těhotnými Bohem“, nositeli Boha v tomto světě, náš život se stane plodným.

Děkujeme ti, milující nebeský Otče,
že tvá moc navštívila Pannu Marii
a učinila z ní matku našeho Pána.
Přijď k nám se svým Svatým Duchem
abychom také přijali tvé spásné slovo
a radovali se ve svém Spasiteli,
tvém Synu Ježíši Kristu.
Neboť on s tebou a Duchem svatým
žije a vládne jako jediný Bůh
nyní i navěky.