Boží forbína

Homilie na 2. neděli adventní B

1 Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.
2 Je psáno u proroka Izaiáše: ‚Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu.
3 Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!‘
4 To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“
5 Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu.
6 Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel.
7 A kázal: „Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi.
8 Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým.“

Marek 1,1-8

Počátkem evangelia Ježíše Krista je vystoupení Jana Křtitele. Mohli bychom ho přirovnat k divadelní forbíně. Ještě než se zvedne opona a začne hlavní děj, přijde někdo naladit diváky na správnou notu, uvést představení, aby lépe pochopili, oč v něm půjde.

A vlastně to odpovídá naší zkušenosti, že na důležité věci v životě se potřebujeme připravit. Na zkoušku, na svatbu, ale také třeba na bohoslužbu, pokud pro nás je setkáním s živým Hospodinem. Možná to děláte, ale zkuste si někdy v sobotu večer nebo v neděli ráno projít uplynulý týden a připomenout si, za co byste chtěli poděkovat; kde jsou temná místa, v nichž byste se chtěli setkat s Boží milostí. Přečtěte si biblické texty pro danou neděli a rozjímejte o nich. Uvidíte, že z bohoslužby budete mít mnohem víc.

Připravit cestu Pánu – tak zní program Jana Křtitele. Pro evangelistu Marka je „hlasem volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky“. Abychom těmto slovům porozuměli, musíme se na chvíli přenést do situace, v níž byla vyslovena. Je to zvěst proroka Izajáše izraelským zajatcům v Babyloně. A jsou to slova potěšení a naděje: „Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění (Iz 40,2).“ Doba poroby a zajetí skončila, Bůh zamýšlí se svým lidem něco nového.

Dosud museli Izraelci sledovat mohutné průvody babylonskými městy v čele s bohem Mardukem a dalšími cizími božstvy. Jak se asi cítili? Možná si vzpomenete někteří na armádní přehlídky a prvomájové průvody… Ale teď Bůh říká „Hlas volajícího: Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!“

Prorok neslibuje, že zbožní „přetrumfnou“ své pohanské sousedy v přehlídkách na ulicích hlavních měst. Cestu Hospodinu mají připravit na poušti. V pustině, místě samoty, které člověka nutí obrátit se do sebe a utkat se ne s vnějšími odpůrci, ale s nepřítelem v sobě samém. Poušť je místo divokých zvířat – především ale těch, které v tichu a samotě křičí v nás samotných.

Boží pohled

Radostná zvěst o přicházejícím Mesiáši, zachránci, začíná pozváním na poušť. Nemělo by nás to překvapit. Víme, že na důležité věci a setkání se potřebujeme připravit.

„To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ Chcete-li přivítat Pána a setkat se s ním, vyjděte na poušť, zní rada Křtitele. Nespěchejte na radost, dopřejte v sobě prostor očekávání. Nesnažte se mu hned přizpůsobit celý svět, moralizovat a říkat druhým, co mají dělat. Obrátit se k němu znamená nejprve jít do sebe.

To je obsahem Janovy výzvy k pokání. My někdy chápeme pokání jako „přehrabování se“ ve svém vnitřním harampádí, smažení se ve vlastní šťávě. A do toho se nám pochopitelně nechce. Jenže připravit se na Kristův příchod naštěstí znamená něco jiného: Činit pokání či obrátit se – to jsou naše nedokonalé výrazy pro řecký termín „metanoein“, doslova „změnit smýšlení“.
Jan nás volá k tomu, abychom obrátili svůj pohled od sebe k Bohu. Vyjít vstříc tomu, který přichází. Začít se dívat a přemýšlet novým způsobem. Začít u sebe, ale ne z vlastních sil nebo snahy se změnit. Ale podívat se na sebe v Božím světle, Božím pohledem. Protože tento pohled je zároveň pravdivý i laskavý. Před ním zkrotnou i divoká zvířata v nás.

Ten, kdo volá

„Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já,“ říká Jan Křtitel. Ten, který nebude křtít vodou, ale Duchem svatým. Nebude jen ukazatelem cesty, ale cestou samou. Nebude „hlasem volajícího“, ale Boží mocí a přítomností. Podobně končí i ten citovaný úryvek ze 40, kapitoly proroka Izajáše: „I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa (Iz 40,5)“.

Jako křesťané jsme v roli Jana Křtitele – těch, kdo připravují cestu Pánu. A proto se potřebujeme učit Janově pokoře: Já nejsem ten, kdo spasí svět. Skutečnému zachránci nejsem hoden se ani poklonit k jeho nohám. Jsem ten, kdo volá, kdo připravuje cestu, ale to podstatné dílo je Boží.

K poslání Ježíšova učedníka patří se angažovat, vstupovat do dění a proměňovat je. Ale také – před tím vším – odejít na poušť. Možná lidé, kteří teprve hluboko ve svém nitru čekají na příchod spasitele, nepotřebují tolik křesťanské aktivisty. Ale obrácené lidi. Lidi, kteří stranou od velkých věcí tohoto světa, učinili zkušenost s něčím, Někým opravdu velkým, co z nich vyzařuje. Jen s takovou přípravou se advent stane skutečně časem příchodu Pána.

Rozněť naše srdce, Pane Bože,
abys připravil cestu svému jedinému Synovi.
V jeho příchodu nám dej sílu do našich zápasů
a rozlij světlo na naši cestu temnotami tohoto světa
skrze Krista, našeho Spasitele a Pána,
kterého s tebou a Duchem svatým uctíváme a chválíme jako jediného Boha nyní i navěky.