Boží amnestie

Homilie na 3. neděli po Zjevení Páně C

Ježíš se vrátil v moci Ducha do Galileje a pověst o něm se rozšířila po celém okolí.
Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili.
Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma.
Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno:
'Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu,
abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.'
Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny.
Promluvil k nim: "Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli."

Evangelium: L 4:14-21

Dnes jsme svědky synagogální bohoslužby, která se stala i základem naší křesťanské bohoslužby slova. Po paraše (perikopě z Tóry) a modlitbách následuje haftara – volné čtení z proroků, které mohl vybrat a přečíst každý dospělý muž. A poté k němu promluvit. A tak vypadalo podle Lukáše i rané Ježíšovo působení (a po vzniku církve této možnosti rád využíval také apoštol Pavel): „Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili.“

Tak to vypadalo i v synagoze v Kafarnaum, kde Ježíš vyrostl a kde pronáší svou inaugurační řeč, programové prohlášení. Vybere čtení z Druhého Izajáše: slova zaslíbení babylonským zajatcům. Pak se všichni posadí a všichni se na něj upřeně dívají: proč vybral tento text, který vzbuzuje velké – mesiánské - naděje, a jak nám ho vyloží?

Pozoruhodné je, že Ježíš z citovaného textu vypouští zmínku o uzdravení zkroušených srdcem. Stejně i Lukáš zůstává na tom, že Ježíš učil. O uzdravování v jeho veřejné činnosti zatím není řeč. Důraz je položen na zvěstování radostné zprávy a poslání vyhlásit propuštění a osvobození zdeptaných a zajatých. Dvakrát se zde opakuje slovo „afésis“, které znamená propustit, dále odpustit dluhy a ve zvláštním významu nakonec odpustit hříchy.

To – nikoli mocné činy či divy uzdravování – je totiž podstatou hlavního bodu Ježíšova programu: vyhlásit milostivé léto Páně. V knize Leviticus najdeme příkaz Izraeli, aby každý 50. (jubilejní) rok byly odpuštěny dluhy a propuštěni ti, kdo pro své dluhy padli do otroctví. Dokonce se jeden rok ani neměly platit daně. Tento Boží příkaz měl vyjádřit dočasnost všeho, co člověka svazuje, zotročuje. To, že dopady našich selhání nemají mít trvalou platnost. Nikdo nemá zůstat žít sevřen minulostí, ale má dostat novou šanci.

Institut milostivého léta se sice v Izraeli zřejmě nikdy neprosadil (aspoň o tom nemáme žádné zprávy), ale zůstal jako tajemný příslib Kristova příchodu a jeho poslání. Připomíná nám to, že i dnes sociální důrazy zůstávají jen populistickými proklamacemi tam, kde je za nimi tvrdost srdce a samospravedlnost. Ochota ke službě, ochota vzdát se svých nároků se rodí tam, kde sami žijeme  z milosti a Boží solidarity s námi, kde se dělíme o Boží laskavost.

Milostivé léto

Ježíš, který v síle Ducha přináší Boží království, vyhlašuje Boží amnestii. Zde má kořeny i prezidentská amnestie – jako výraz nového začátku, velkorysé možnosti začít s čistým štítem. A samozřejmě lidská amnestie může být zneužita tím, kdo a proč ji vyhlašuje. Přesto platí, že nežijeme z ničeho jiného než z amnestie Boží, kterou vyhlašuje Kristus.
Přichází rozvázat pouta těch, kdo jsou sevřeni svou minulostí, spoutání hříchem a soudem druhých lidí. Přichází otevřít oči slepým a přinést radostnou zvěst chudým. Jeho uzdravování a mocné činy budou znamením této skutečnosti.

Ježíš nepřináší jako mesiáš revoluci, ale revelaci – zjevení Boha. To je ta největší revoluce. Otevření očí nám slepým, abychom viděli, kdo je Bůh, jaký k nám má vztah a jaká je jeho vůle.
Zní to jako pohádka, ale pozor: v Bibli k sobě vždy patří milost i soud. Není milosti (amnestie) bez soudu. Osvobozen může být ten, kdo ví o své spoutanosti. Oči se otevřou těm, kdo volají se slepcem u bran Jericha „Pane smiluj se“. Radost z Ježíšovy zvěsti mají chudí – ti, kdo nemají sami v sobě nic, na co by pověsili své srdce a doufání.

Charismatický Ježíš

Povšimněme si ještě jedné věci. Lukáš v Ježíšově příběhu zdůrazňuje roli Ducha svatého. Ježíš se vrátil do Galileje v moci Ducha, Duch Hospodina je nad ním. A Duchem svatým je počat a Duch na něj sestoupil při křtu v Jordáně. Je Pomazaný Duchem (Mášijáh, Christos). A to, co se skrze Ježíše děje nám také podává obraz o díle Ducha, jehož vylitím začíná církev a kterého jsme i my ve křtu přijali.

Působení Ducha se neprojevuje na prvním místě mimořádnostmi, ale odpouštěním hříchů, rozvázáním pout, slyšením radostné zvěsti, otevřenýma očima a srdcem pro Boha a lidskou nouzi. Tiché, pomalé a nenápadné dění, působící spíše v modlitbě a ztišení než velkých gestech.

Popravdě něco, co nás může často znepokojovat: Kde je to Boží království, říkáme si, když vidíme rozpínat se svévolníky a vítězit zlobu a lež? Ale Boží království přichází skrze Ježíše v moci Ducha – jiné moci, která není z tohoto světa, ne v triumfu, ale v ponížení a skrytosti. A přece jako moc, která v Kristově vzkříšení zvítězila a jen ještě její vítězství není vidět. Nezáleží naštěstí na nás a přece se máme v síle Ducha, který dlí i v nás, do služeb této „exilové vlády“ nasadit.

Potřebujeme ale stále, aby „naše oči na něj byly upřeny“. A díky moci téhož Ducha, který je nad námi, mezi námi a v nás, i pro nás platí radostná zvěst dnešní neděle: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“

Bože, ty jsi naše síla a radost, ty od nás odnímáš všechno zoufalství a smutek. Dej, abychom naslouchali tvému slovu a pevně se ho drželi na své cestě k naplnění života skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho bratra, který s tebou a s Duchem svatým žije v našem středu nyní a navěky.