Bohoslužba, bohoslužby nebo...?

Jedna přemýšlivá členka sboru se před časem zeptala, jak je to vlastně s označením nedělních bohoslužeb. Ve sborovém kalendáři najdete nejčastěji termín bohoslužba. Jinde se ale můžete setkat s tímtéž slovem v plurálu "bohoslužby" nebo dokonce v podobě "služby Boží". Jak je to tedy správně?

V pozadí výrazu bohoslužba je řecký pojem liturgie, který znamená "služba lidu". Někdy je přitom akcentována skutečnost, že ve slavení církve jde o právě o společné dílo lidu (proti klerikálnímu pojetí bohoslužby, které je paradoxně nejvýraznější v jejím "tradičně" evangelickém pojetí, v níž je - kromě zpěvu - aktivní někdy jen jeden člověk a můžeme slyšet např. vyjádření, že farář jede někam "vykonat bohoslužby"). Spíše však je v tomto pojmu důraz položen na to, že jde o službu pro lid, totiž především službu samotného Boha nám lidem. A totéž napětí je přítomné i v české "bohoslužbě". Kdo komu slouží? My Bohu nebo Bůh nám? Na prvním místě slouží vždy Bůh nám, sklání se k nám a vychází nám vstříc. To zdůrazňuje také pravoslavný pojem svatá nebo božská liturgie. My pak můžeme na Boží obdarování odpovídat svou chválou a prosbami. Obojí ale nelze od sebe oddělit. Boží služba se totiž děje skrze službu lidskou - především kázáním a vysluhováním svátostí. A proto se někdy mluví o službách Božích. Bůh slouží nám - a to dvěma způsoby, dvěma službami: slovem a svátostmi. Ve zkratce: jde tedy o bohoslužby. A zároveň je pojem bohoslužba (zde ovšem s jiným řeckým výrazem - latreia) užíván v Písmu také pro naši každodenní, neobřadní službu Bohu ve všedním životě: "Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba (Ř 12,1). A východní křesťanská tradice to krásně propojí, když - zejména ve vztahu ke skutkům křesťanské lásky - hovoří o "liturgii po liturgii".

V dějinách i v současnosti se ovšem setkáváme i s jinými více nebo méně vhodnými označeními pro předmět našeho zájmu. V Novém zákoně je často užívaným termínem "shromáždění", řecky "synaxis" - a to často spíše ve formě slovesa (shromažďovat se) než podstatného jména. Toto označení, které se hojně užívalo a někde podnes užívá také v evangelickém prostředí, zdůrazňuje zásadní předpoklad bohoslužebného slavení, tedy to, že se sejdou aspoň dva nebo tři v Kristově jménu. Podobně pouze dílčí aspekt bohoslužebného dění označuje také pojem "mše". Název vznikl ze závěrečného latinského ohlášení: "Ite, missa est", tedy "jděte, jste posláni". Slova poslání se zde stala označením pro celé slavení. V katolickém prostředí se můžeme setkat také s pojmem eucharistie, tedy díkůvzdání. Zde dostává bohoslužba název podle svátosti večeře Páně, která je při ní slavena a která vychází ze slov ustanovení, zdůrazňujících, že Ježíš nad dary chleba a vína vzdal díky. Tentokrát ovšem nejde o přenesení jednotlivosti na celek, protože slavení svaté večeře patří od počátku křesťanství k podstatě slavení neděle. Vedle toho existují i jiné podoby liturgie či bohoslužby, které mají své místo jinde - ať už jde o různé bohoslužby slova, slavení křtu nebo kazuálií, tedy bohoslužeb případných jako je pohřeb nebo svatba.

Není podstatné, jaký pojem budeme užívat. Podstatné je samo dění. Ale přemýšlení o slovech a jejich významech nám může pomoci lépe a hlouběji chápat, k čemu jsme každou neděli zváni, co smíme chválit a na čem se smíme podílet: na Boží službě k naší spáse.