Betlém v obrazech

Homilie na svátek Narození Páně (v noci)

Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu.
Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius.
Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města.
Také Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova,
aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě.
Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina.
I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.
A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda.
Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň.
Anděl jim řekl: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.
Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.
Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí."
A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha:
"Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení."
Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: "Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil."
Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí.
Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti.
Všichni, kdo to slyšeli, užasli nad tím, co pastýři vyprávěli.
Ale Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom.
Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.

Lukáš 2:1-20

Obraz prvý: Lidový Betlém

Dnes jsme zde v Chrástu poprvé sehráli živý Betlém. Kromě biblických postav se tam objevila i jedna lidová postavička – bába s králíkem. Do starých starých českých betlémů naši předkové umisťovali nejen svatou rodinu, pastýře či mudrce z východu, ale také sami sebe – ženské s nůší, pány podle řemesel jako hospodský, kovář, ponocný… Může nám to připadat jako příliš velká básnická licence, ale je v tom přitom skrytá hluboká teologická pravda, pointa vánočního příběhu. Bůh přichází do našeho světa.

Ještě výrazněji to vyjádřil autor plakátku na již tradiční živý betlém ve Starém Plzenci. Z kopce do města sestupují dvě postavy – muž a žena jedoucí na oslu. V pozadí se tyčí zřícenina Radyně. Člověka přitom až zamrazí. Vánoce se týkají i nás. Co bychom asi dělali, kdyby Marie přišla porodit svého syna do naší obce, do našeho domu? Našli by důstojné místo nebo by skončili někde pod mostem či ve stáji?

Obraz druhý: Bůh na cestě k nám

Tohle je něco, co mne na Vánocích tak fascinuje – prolínání reálií, které dobře známe, s něčím nečekaným, co přichází z „jiného světa“. Na jedné straně nařízení mocných, kteří si lidmi hýbou jako šachovými figurkami a na druhé straně fakt, že Bůh si právě tohle použije k tomu, aby se naplnilo dávné zaslíbení o narození Mesiáše v Betlémě. Na jedné straně stereotyp pastýřů, kteří noc co noc pasou v samotě svá stáda a je to skoro celý jejich život, a na druhé straně jejich nečekané, děsivé a přitom fascinující setkání s andělem, díky němuž se jejich život rozzáří úplně novým rozměrem: mají se stát hlasateli radostné zvěsti o narození Spasitele. A konečně na jedné straně lidsky nepříznivý příběh Josefa a Marie a na druhé straně právě v této situaci se narodí malé dítě, o němž andělé vyprávějí, že je to Kristus Pán – ten, na nějž celé dějiny Izraele a vlastně celé lidstvo čekalo.

Prolínají se tu dvě skutečnosti, obě stejně reálné. Svět velké politiky a hospodářství, denodenní dřiny, starostí a obav. A do tohoto světa, který dobře známe, září světlo, zní andělské hlasy a rodí se malé Dítě. Něco, co můžeme velmi snadno přehlédnout a označit jako nedůležité, podivné nebo neověřitelné. Jenže počátky všeho živého jsou malé a zanedbatelné. Nemusí nás tedy překvapovat, že když přichází Život sám, nebude se vlamovat silou a přesvědčováním. Jak říká žalmista: „Sestoupí jak déšť na posečenou louku, jako vláha svlažující zemi (Ž 72, 6)“

Obraz třetí: Nový Adam

Jeden rozměr toho, co se v Ježíšově narození událo, bych rád ukázal třetím, posledním obrázkem. Je to pohled, který jsem letos dostal jako vánoční přání (Betlém Pavla Kejře). Je na něm Maria a Josef s Ježíšem a jsou nazí. Co nám to připomíná? Samozřejmě Adama a Evu v ráji. A skutečně Nový zákon mluví o Ježíši jako o novém Adamovi. Starý Adam, který je v každém z nás, se svým hříchem vzdálil Pánu Bohu, a tím i druhým lidem a sobě. Ale nový Adam, Kristus, obnovuje porušený Boží obraz v nás. Je pravým člověkem podle Božího obrazu a zve k tomuto lidství i nás.

Kdybychom to chtěli vyjádřit až reklamním sloganem, mohli bychom říci: Bůh se stal člověkem. Dělej to jako Bůh. Staň se člověkem.

Vánoce jsou v tomto smyslu skutečně svátkem  lidství, svátkem člověka. Protože se Bůh stal člověkem. Člověk – to je druhý Boží domov, jak řekl jeden teolog.

Když se řekne člověk, má to dvojí přídech. Zní to hrdě a důstojně jako nic v celém stvoření. A zároveň děsivě jako nic v celém světe. Ve vánočním vyprávění i v našem životě se prolínají obě lidství – to staré, ohrožené a ohrožující zlem, smrtí a bolestí. A to nové, obnovené podle Božího obrazu. A ten obraz už není někde v dálce, v nebi. Je v Ježíši Kristu mezi námi a v nás. Proto to nové lidství je sice křehké jako novorozeně, ale zároveň vnitřně silnější než to „staré“. A je na nás, nakolik se i my tím novým lidstvím necháme „nakazit“ a proměnit.

Milosrdný Bože a Otče,
při narození svého Syna
jsi dal zvěstovat všem lidem
svůj pokoj a svou dobrou vůli.
Prosíme tě:
Dovol nám, abychom tě v této svaté noci
chválili, oslavovali a klaněli se ti
spolu se všemi anděly v nebi a celou tvou církví na zemi.
Skrze Ježíše Krista, našeho Pána.