Ale...

Homilie k Památce reformace na evangelium 30. neděle v mezidobí A

Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: "Mistře, které přikázání v zákoně je největší?" On mu řekl: "`Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci."

Matouš 22:34-40

Připomínáme si dnes památku reformace – a nedělní evangelium podle ekumenického lekcionáře nabízí jedinečnou příležitost proniknout k jádru Lutherova myšlení a reformační teologie. Jeden zákoník přichází k Ježíšovi a chce ho zkoušet, pokoušet. A činí tak otázkou: „Učiteli, které přikázání je v Zákoně největší?“ Ta otázka není nijak neobvyklá. Řada učenců v Ježíšově době se snažila o nějaké shrnutí Zákona, nalezení jeho principu. A tak by se mohla rozvinout jedna z mnoha debat, které tehdy probíhaly, a která by ukázala, k jaké škole se Ježíš hlásí, zda je spíše liberál nebo konzervativec apod.
Jenže Matouš, když uvozuje Ježíšovu odpověď, použije slůvko, které v mnoha českých překladech mizí, protože vypadá nadbytečně nebo nesmyslně. To slůvko vyjadřuje protiklad: ale, avšak… Luther si toho velmi dobře všiml a překládá jasně: On mu ale řekl… Čili: Ježíš neodpovídá na otázku, nepokračuje v diskusi, ale obrací ji vzhůru nohama, odhaluje ji jako snahu po sebeospravedlnění. Zákoník se chce nějak naučit ve svém životě s Bohem zacházet, vědět, co učinit, aby to měl s Bohem dobré – a vlastně se bez něj obešel.

Otázka po Bohu a po spáse pro nás dnes často není ta ústřední. Ptáme se spíše, jak dát našemu životu smysl, jak ho uspořádat, aby byl šťastný a naplněný, jak obstát před druhými a v práci apod. Ale otázka, co je nejdůležitější, nám není neznámá. Je například populární hovořit o žebříčcích hodnot. Ptáme se, kde má v našem životě místo rodina, práce, Bůh. Komu patří první, druhé, třetí místo… Ale jak to opravdu poznáme? Třeba času Bohu věnujeme pravděpodobně nejméně a přitom říkáme, že má být na prvním místě…
Když Ježíš cituje první a velké přikázání lásky k Bohu, činí tak v kontextu základní věty izraelského vyznání víry: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný“ (Dt 6,4) Hospodin není důležitý ani nejdůležitější, ale jediný. Všechno to má v příběhu a růstu víry své místo: Je krásné, když si třeba dítě povšimne, že vedle rozmanitých zajímavých věcí na světě se také chodí do kostela a že Bůh je někdo, kdo má v lidském životě také své místo. Je krásné, když dospívající člověk pochopí, že by vlastně Bůh měl být tím nejdůležitějším v jeho životě a rozhodne se hledat jeho vůli. Jenže i tato představa narazí na své hranice. Je přece divné říkat pak své ženě nebo dětem: Mám tě rád, ale Pána Boha mám raději. Jsi pro mne důležitá (-ý), ale Pán Bůh je pro mne důležitější. A tak se může stát, že člověk, jak stárne a dělá rozmanité zkušenosti s Pánem Bohem ve světle evangelia, pochopí, že Bůh je vlastně ten jediný v jeho životě – a vše ostatní je v něm a skrze něho. Tak zbožný mladík byl povolán, aby rozdal vše, co měl, a Krista následoval. Ježíš také řekl, že život najde ten, kdo ho ztratí. Nakonec přece ve smrti On je tím jediným, kdo nám zbude a kdo nás udrží ve své ruce. Nebo přesněji: komu my zbudeme.

A tím se dostáváme k jádru věci. Ježíš neodpovídá na zákoníkovu otázku, za níž rozpoznává snahu se ospravedlnit a nějak se s Pánem Bohem zařídit, aby měl pocit, že je jeho život v pořádku. Ale staví ji na hlavu. Volá zákoníka a nás k obrácení perspektivy. Činí vskutku kopernikovský obrat, který je i naším úkolem. V ptolemaiovské soustavě slunce a ostatní nebeská tělesa krouží kolem Země. Kopernikus pochopil, že je to naopak. Nejsme středem vesmíru a také Bůh tu není od toho, aby nám v životě pomáhal a spasil nás. Bůh je středem, Bůh je jediný – a náš život najde dobré místo jen tehdy, když to pochopíme, když najdeme svůj život v jeho vztahu k nám.
Milovat Hospodina jediného celým srdcem, myslí a silou – to neznamená „vymačkat“ ze sebe zbožné city, ani to nakonec nelze prokázat skutky a našimi lidskými výkony. Milovat Boha znamená být Bohem milován. Nechat Boha být Bohem. Dovolit mu konat jeho dílo – i s námi a skrze nás. Nesnažit se Boha poznat, ale být jím poznán. Neospravedlňovat se, ale nechat se ospravedlnit. Na tom vše ostatní „visí“.

Milovat vpravdě Boha – to znamená pro Luthera prostě: věřit. „Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.“ (J 6,29). Že nemají lásku k Bohu, vytýká těm, kdo ho nepřijali – nemohou v něj věřit ti, kdo hledají slávu jedni u druhých, místo od Boha. (viz sobotní čtení z ekumenického lekcionáře – J 5, 39 – 47). I tahle víra je nakonec dar.

A v tomto světle je možné nově uvidět i ono druhé přikázání milovat bližního jako sebe. Ježíš říká, že je tomu prvnímu podobné. Dokonce by se dalo přeložit, že je stejné.
Nový vztah k Bohu proměňuje i vztah k bližnímu. Ten už není prostředkem mého ospravedlnění. Luther ve svém spise o křesťanské svobodě popisuje, že ten, kdo sám pro sebe najde upokojení ve víře v Krista, se stává svobodným pro to, aby vnímal, co druhý člověk potřebuje. Píše: "Hle, tak tedy plyne z víry láska a radost vůči Bohu, a z této lásky svobodný, radostný život v dobré vůli ke službě bližnímu zadarmo. Neboť stejně, jako náš bližní trpí nouzi a potřebuje z našeho přebytku, tak jsme také my trpěli nouzi před Bohem a potřebovali jeho milost. A tak, jako Bůh nám zadarmo pomohl skrze Krista, máme také my skrze tělo a jeho skutky ne jinak než takto pomáhat našemu bližnímu." Milovat bližního jako sám sebe tedy vlastně znamená milovat druhé tak jako Bůh miluje mne. Dělit se o to, co jsem přijal.

Samému Bohu sláva – Soli Deo Gloria. On nás spasil sola gratia – pouhou svou milostí.

Všemohoucí, milosrdný Bože,
zachovej nás při svém živém slovu a pomoz nám,
abychom je přijali vírou
a dosvědčovali je skutky lásky.
Skrze našeho Pána Ježíše Krista,
tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne
od věků navěky.