Naše břemena a Kristovo jho

Kriz10-2.jpg

Homilie na 14. neděli v mezidobí A

V ten čas řekl Ježíš: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým.
Ano, Otče: tak se ti zalíbilo.
Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.
Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.
Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.
Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“

Mt 11, 25-30

Vyčerpanost a přetíženost tvoří skutečnosti, které jsou pro dnešní život charakteristické. A právě ty, kdo se namáhají, jsou unaveni těžkým usilím a prací, a ty, kdo jsou obtíženi břemeny, přetíženi, zve Ježíš v dnešním evangeliu k odpočinutí.

Toto slovo v nás jistě rezonuje na počátku doby prázdnin a dovolených. Také si pod břemena každý umíme dosadit to, co nás osobně v životě tíží. A v tomto smyslu také na dnešní Ježíšovo slovo bylo proneseno mnoho útěšných a povzbuzujících kázání. Ovšem Pán zřejmě svým pozváním míří hlouběji než jen do oblasti našich životních nesnází. Například tehdy, když mluví o farizejích jako těch, kdo „svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena“ (Mt 23,4). Přijmout „jho Zákona“ - to je ovšem pro Židy navýsost pozitivní obraz zbožného života, věrného chození s Hospodinem.

Tato cesta Zákona, jak popisuje apoštol Pavel, je nakonec ovšem cestou do slepé uličky. Cestou neuspokojivou, vedoucí k únavě z námahy, vyčerpanosti a rezignaci nad mocí hříchu, která je silnější než my. Jako plavání proti silnému proudu. Je to jako břemeno, pod kterým nakonec klesneme, protože zjistíme, že ho nedokážeme unést. Dnes sice věrnost zákonu Božímu není hlavní starostí většiny lidí. Ale možná jsme si na sebe upletli ještě horší bič v podobě kultu úspěchu a výkonu. Jen ten bude ospravedlněn, kdo vydá maximální výkon v práci, kdo vydělá dost peněz, postoupí dostatečně vysoko na společenském žebříčku.

Proto Ježíšovo pozvání k odpočinku zní i dnes velmi aktuálně. Ten jeho odpočinek ovšem není nějakou psychickou pohodou a klídkem. Jde o odpočinutí Boží. Je to sobota. Ne náhodou následuje v evangeliu spor o sobotu, v němž Ježíš nazve sám sebe pánem nad sobotou. Ježíš je Boží sobotou pro nás.

Sobota, slavení dne odpočinku, hrála a hraje v životě Židů zásadní roli. Je to jedinečný způsob, jak se Bohu přiblížit. Šest dní nedokonale napodobujeme Boha v jeho tvůrčí činnosti. Ale vrcholem připodobnění Bohu a spojení s ním je den sedmý, kdy jako on nic neděláme, kdy odpočíváme s ním, spočíváme v něm.

Smysl toho je ovšem hlubší, než že jeden den nebudeme nic dělat. Jako křesťané nesvětíme den odpočinku, protože naší Sobotou, naším odpočinutím je Kristus. Nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. Je naším odpočinutím od jha Zákona, od toho, na čem si v životě zakládáme, co jsme vykonali. Někdy je to pěkné a úctyhodné, ale před Bohem to není nic. Máme se možná čím chlubit, ale ne před Bohem.

Byl by to velký omyl, kdybychom chápali víru jen jako "pomoc k životu". Kdyby pro nás Bůh byl někdo, kdo je tu od toho, aby nám pomohl stát se lepšími lidmi. Udělat z křesťanství hlavně morálku znamená v důsledku oslabit naše vědomí hříchu a zla, zavřít oči před slabostí a bolestí a konečnou bezvýchodností lidské námahy.

Ježíš nám nabízí podivuhodnou výměnu (comercium admirabile): Můžeme mu odevzdat naše břemena. Ale musíme zároveň přijmout jeho jho. Jho Kristovo – to je přece kříž. Učit se od toho, který je pokorný a tichého srdce, znamená vzít svůj kříž a následovat ho.

Ne náhodou říká Ježíš, že Otec tyto věci skryl před učenými a rozumnými a odkryl je doslova nemluvňátkům. Takovým "dětinským člověkem" je třeba Pavel, když řekne, že je ochoten se chlubit jen svými slabosti a křížem Ježíšovým, i když by po lidsku měl na čem si zakládat.

Kristovo jho je lehké. Není to cesta výkonu a sebevykoupení, ale cesta milosti. Cesta pokory, poníženosti a tichosti. Kristus nemá nic ze sebe, ale vše od svého Otce. Nezakládá si na své rovnosti Bohu, na svém prorockém úřadu ani na svém mesiášství. Svou identitu nachází plně v tom, že je Syn. Svou existenci žije jako darovanou Otcem.

Přijmout Kristovo jho znamená přijmout kříž. To znamená s Kristem zemřít a tak dojít konečného a jediného možného  vysvobození od jha zákona. A také skrze Kristovo vzkříšení s Kristem vstát k novému životu už ne služebníků a otroků, ale Božích  synů a dcer. K životu, který nemusí určovat snaha se nějak "zachránit", ale který můžeme svobodně žít pro Boha a bližní. Apoštol Pavel nás vyzývá: „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ (Ga 5,1).

Bože, tvůj Syn se ponížil, aby zachránil svět
a vysvobodil lidstvo z otroctví hříchu;
naplň nás radostí z vykoupení
a dej, ať tato naše radost dozraje v radost věčnou.