Živé kameny

264784_201398536572540_110657532313308_537223_6305798_s.jpg

Promluva při obřadu požehnání projektu Živá fara 19.6.2011

1. Petrův 2, 3  - 6

3 Vždyť jste ‚okusili, že Pán je dobrý‘!
4 Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je‚ vyvolený a vzácný‘.
5 I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista.
6 Neboť v Písmu stojí: ‚Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.‘

Stojíme zde nad kamenem, který nás bude upomínat na dnešní den. Kámen – něco mrtvého, studeného. Když se řekne „živý kámen“, je to vlastně protimluv.

Podobně když se řekne církev, kostel, fara, vybavíme si stavby, ke kterým možná vzhlížíme a obdivujeme je, ale často je považujeme spíš za památníky minulosti, mrtvé kameny.
V Novém zákoně bychom slova o kostele hledali marně. A když, tak v kritickém slova smyslu: Ježíš mluví o tom, že z jeruzalémského chrámu nezůstane kámen na kameni. Když apoštol Petr mluví o chrámu, nemíní stavbu, ale lidi. Oslovuje své posluchače jako „živé kameny, z nichž se staví duchovní dům“.

Zdejšímu sboru by skromné prostory fary stačily – k bohoslužbám, biblickým hodinám. A jestliže se pouští do rozšíření prostor pro setkávání, pak proto, že nechce být uzavřeným ghettem, spolkem. Křesťanství nelze zavřít mezi čtyři zdi. Nelze ho omezit na uspokojování náboženských potřeb členů církve. Nic dobrého, co slouží životu, nemůže být „kristovcům“ cizí. Vždyť Ježíš neměl rezidenci v kostele, byl spíš na cestách, mezi lidmi, zajímal se o každou lidskou nouzi a potřebu. Boží blízkost dával lidem najevo v setkáních s lidmi na jejich životních cestách, v jejich potřebách a nesnázích.

Církev má své hranice, svůj vnitří prostor - bohoslužby, Bible, svátostí. Jistě, kdyby se toho vzdala, přestala by být tím, čím je. Ale na těch hranicích jsou otevřené dveře. A jsou otevřené k oboustrannému pohybu. Křesťané se mají dělit o poklad a hodnoty víry, naděje a lásky s těmi, kdo stojí kolem. A lidé, kteří přichází blíž, zase přináší své zkušenosti, svou jedinečnost a tak ten živý duchovní chrám pomáhají stále znovu utvářet a oživovat.

Obraz církve jako kostela, budovy bychom tedy mohli doplnit ještě obrazem vln či soustředných kruhů. Jestliže kostel má pevně daný obvod, s budovou církve to tak není. Představuji si to jako když se kámen hodí do vody a vytvoří vlny, které se šíří od místa dopadu. Také Ježíš kolem sebe utvářel a utváří dodnes soustředné kruhy. Nepatřili k němu jen nejbližší učedníci, ale nějak i zástupy, které se na něj občas ze zvědavosti přišly podívat nebo si ho poslechnout. Dokonce i tajní sympatizanti, kteří si troufli se s ním setkat jen pod rouškou tmy, aby z toho neměli nepříjemnosti. Ti všichni jsou i dnes pro "živou faru“ důležití a mají v ní své místo.