Zastánce

Homilie ze 6. neděle velikonoční A

J 14, 15-21:

„Jestliže mne milujete, zachovejte má přikázání. A já požádám Otce a on vám dá jiného Zastánce, aby byl s vámi na věčnost — Ducha pravdy, jejž svět nemůže přijmout, protože ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť u vás zůstává a ve vás bude. Nezanechám vás jako sirotky, přijdu k vám. Ještě malou chvíli a svět mne již neuvidí, vy však mne uvidíte, protože já žiji a také vy budete žít. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás. Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A kdo mě miluje, bude milován od mého Otce; i já ho budu milovat a zjevím mu sám sebe.“

Ježíš slibuje, že své učedníky nezanechá sirotky. Ale popravdě si tak jako křesťané v tomto světě mů-žeme někdy přijít. Jako kdyby nás Pán opustil a nechal zde samotné, abychom se nějak zařídili. O to hůř, že nám k tomu svěřil obrovskou zodpovědnost za jeho dědictví: zachovávat jeho přikázání. A tím je láska.

Ježíšova řeč na rozloučenou je ale více než kšaft, odkaz, který máme rozvíjet:

Nezanechám vás jako sirotky, přijdu k vám.

A já požádám Otce a on vám dá jiného Zastánce, aby byl s vámi na věčnost — Ducha pravdy, jejž svět nemůže přijmout, protože ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť u vás zůstává a ve vás bude.

Ježíš odchází k Otci, ale neopouští nás. Slibuje jiného Přímluvce, kterému jeho odchod uvolní místo – Ducha pravdy. Doslova je řeč o Paraklétovi – tedy přímluvci, obhájci nebo utěšiteli. Všechny tyto významy slovo má. Ale Zastánce, o němž mluví studijní překlad, nějak zahrnuje všechno důležité. Je to někdo, kdo stojí za námi, na naší straně, brání nás a pomáhá nám. Ježíš je první Zastánce, který nás zastupuje u Otce a přimlouvá se za nás po jeho pravici. Ale Duch Boží se nás zastává zde, v tomto světě. Je nám zastáncem, pomocníkem a utěšitelem v našich zdejších zkouškách.

Co zde Ježíš slibuje, to je základem křesťanského života. Tím, co z nás místo stoupenců Ježíšova učení dělá křesťany. Tedy ty, kdo jsou Duchem spojeni s živým Kristem. S tím, který „v těle byl sice usmrcen, ale v Duchu obživen.“ (1 P 3,18). Kdo žijí z jeho síly a počítají ve svém životě s jeho (po)mocí. Ježíš přece v dnešním evangeliu slibuje: „…já žiji a také vy budete žít.“ (J 14,19).

V 1. čtení (Sk 17, 22-31) jsme slyšeli také Pavla na Areopagu: „on dává všem život, dech i všechno“ (Sk 17,25) i „v něm žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Sk 17,28).  Jako lidé a jako stvoření Boží žijeme v tomto “božském prostředí” (Teilhard de Chardin), kde nemůžeme ani na vteřinu uniknout Boží přítomnosti a působení jeho Ducha. Duch Boží nás nejen shromáždil k bohoslužbě a ráno pohnul k tomu, abychom se na ni vypravili. Ale bez něj bychom ani nevstali a nenadechli se. Ale to, co zde Ježíš slibuje – a pro nás je to po Letnicích a po našem křtu již skutečností – je něco kvalitativně odlišného a většího. Mluví o Duchu, který bude “v nás”, který nám zjeví samotného Ježíše a uvede do jeho blízké přítomnosti. Proto platí, že Bůh je nám blíže než vlastní srdce. Nevidíme ho – proto hovoříme o duchovní přítomnosti. Je reálná, ale vyžaduje určitý způsob, jak se ji otevřít a dát prostor ve svém životě. Bůh se nezjevuje v hluku světa, ale mluví k nám hlasem tichým a jemným. Komunikuje s námi vnějšími slovy a svátostmi, ale ty také potřebují vnitřní ozvučný prostor. Tomu rozumí muzikanti: Co by byly struny na mandolině nebo na kytaře bez dřeva s prázdným otevřeným prostorem. Stejně tak víra může zůstat bez účinku bez tohoto rezonančního prostoru v našem životě. Proto hovoříme o spiritualitě, o “těle” a “tvaru” a “formě”, které potřebuje víra u nás “vyhloubit”, aby tento prostor mohl Boží Duch naplnit.

Obrazy naplnění Duchem mohou ovšem působit poněkud věcně: Bůh jako jakási čerpací stanice. Někdy říkáme, že přicházíme na bohoslužby “natankovat”. Ale Ježíš hovoří o něčem osobním. O vztahu. O vzájemném přebývání v těsném kontaktu, který je umožněn darem Ducha: “já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.” Ježíšova matka mohla říci ve fyzickém smyslu slova: On je ve mně. Nám je tato skutečnost zprostředkována duchovně. Bůh není daleko od nás. Nemusíme za ním vystoupit do nebe. Očekává nás naopak tam, kde se zastavíme, utišíme a soustředíme.

Slyšíme tu vlastně podobně paradoxní vyjádření jako v minulých nedělích, kde Ježíš oznamoval, že jde k Otci a zároveň přijde k nám, že nám jde připravit příbytek u Boha a zároveň si chce učinit příbytek u nás. On je v nás. A současně my jsme v něm. Logicky to nedává smysl, ale jen tak můžeme vyjádřit tajemství jeho přítomnosti. Máme niterné společenství s tím, který nás a celý svět současně nekonečně přesahuje. A to obojí máme ve víře uchovávat: Klanět se Bohu, který i náš život pevně drží v rukou. Zároveň s radostným vědomím, že se stal tak maličkým, že se k nám sklonil a tak nám připodobnil, aby mohl být hostem v našich životech a přebývat v nich. Abychom pochopili, že láska, kterou nám Ježíš přikazuje a dává nám ji jako úkol, je především darem, je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Ř 5,5).