Vzhůru srdce

Kázání na Nanebevstoupení Páně

Proto i já, když jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše a lásce ke všem bratřím,nepřestávám za vás děkovat a stále na vás pamatuji ve svých modlitbách.Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme.

Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím.‚Všechno podrobil pod jeho nohy‘ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

Efezským 1,15-23

Kdybychom hledali, kde v křesťanské bohoslužbě je místo, kde se dotýkáme tajemství Kristova nanebevstoupení, bylo by to zvolání kněze před slavením večeře Páně: Vzhůru srdce. Na ně shromáždění odpovídá odvážnými slovy: Máme je u Pána. Možná bychom tuto odpověď někdy raději formulovali s otazníkem: Máme je opravdu u Pána? Jeden účastník bohoslužby, který měl mít dar vhledu do srdce druhých, prý pozoroval kněze, kterého v jednu chvíli místo u stolu Páně viděl na střeše kostela (protože právě myslel na opravy, které ho čekají), o chvíli později v obchodě (protože myslel na to, že nesmí zapomenout to či ono nakoupit) a za okamžik zase v posteli (protože byl unavený a říkal si, že už se těší, až si lehne).
Není snadné mít své srdce u Pána. Ale je to vůbec správné? Jistě bychom v rozhovoru na toto téma slyšeli také námitku: Člověk patří na zem. Má si hledět svých úkolů. Všímat si druhých lidí místo toho, aby hleděl do nebe.

Někdy o někom říkáme: Ten chodí s hlavou v oblacích. Myslíme tím, že to je člověk zasněný, nepraktický, nehodící se do tohoto světa. Ale dnes jsme slyšeli z epištoly Efezským, že skutečně máme hlavu v nebi: „Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. ´Všechno podrobil pod jeho nohy´ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.“
Kristus ve svém těle, církvi, resp. její bojující části, přebývá na zemi, ale jako hlava vystoupil do nebe. Jsme tak ve své křesťanské existenci jakoby napnuti mezi nebem a zemí. A stejně jako je třeba, abychom nohama stáli pevně na zemi, máme být hlavou „v oblacích“.

Oba postoje patří nerozlučně k sobě. Jedná se podle apoštola o dva póly zdravé víry, zdravého křesťanského života. V úvodu dnešní epištoly chválí Efezské za jejich víru v Ježíše jako Pána a lásku ke všem bratřím. Nejde oddělovat víru v Krista od lásky k bližním. Ale nejde to ani naopak.
Spisovatel C.S. Lewis si všímá zajímavé dějinné zkušenosti: Nejvíce toho pro tento svět udělali ti, kdo nejvíce mysleli na svět budoucí: „Křesťanští velikáni zanechali své stopy na této zemi právě proto, že se svou myslí upínali k nebesům.“

Ve Skutcích jsme četli, že když učedníci „upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází“, řekli dva muži v bílém rouchu: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ Nebe již není prostorem odchodu a loučení, ale příchodu a očekávání. Hledět k nebesům znamená dívat se k cíli a naplnění naší cesty.
Není to útěk a únik před zodpovědností, jak se někdy o věřících říká. Kdo by mohl dobře volit cesty, kdyby neznal jejich cíl? Jak bychom mohli rozumně žít, kdybychom nic nevěděli o tom, kam život vede? Křesťan se od druhých lidí liší v tom, že těžiště jeho života leží mimo tento svět. A to mu právě dodává sílu žít uprostřed světa, obstát v jeho nástrahách a nacházet vždy novou sílu k nasazení pro druhé.
Nemusím chtít za každou cenu všechno mít teď a hned. Protože vím, že přijde čas, kdy budu mít víc, než jen vstoupilo na lidskou mysl. Proto nám také Pán v evangeliu radí, abychom si neukládali poklady na zemi, ale v nebi, kde je neničí mol a rez. Protože kde je náš poklad, tam bude i naše srdce.

Existenci člověka můžeme chápat jako jednu velkou otázku – nebo jako klíčovou dírku, která hledá svůj klíč. Člověk je bytostně náboženský – má v sobě zakódovanou potřebu se někam, k něčemu, k někomu upínat, vzhlížet.
Profesor Pokorný připomíná, že v běžném životě zpravidla víme, co bychom chtěli, jaké máme přání. Problém je jen v tom toho dosáhnout. V křesťanské perspektivě je to obráceně. Věříme, že nám Bůh dává to, co oko nevidělo a co člověku na mysl nepřišlo. Vyznáváme jistou naději. Ale její obsah je nám zatím skryt. Respektive odkrývá se nám jen částečně a postupně.
Autor epištoly používá pro vysvětlení této skutečnosti obrazu dědictví. Něco, co nám právně náleží, je to naše, ale ještě to nemáme, užívat majetek budeme moci až v budoucnosti. A proto prosí, aby jeho posluchačům Bůh dal „osvícené oči srdce“, aby viděli, k jaké naději byli povoláni, jak bohaté a slavné je jejich dědictví v jeho svatém lidu.
Ano, nebe nevidíme. Ale jsou také oči srdce, kterými něco zahlédnout můžeme. A právě o tento dar osvícení zraku srdce máme s apoštolem prosit.

Vzhůru srdce! Jak můžeme své srdce pozvednout k Pánu, zahlédnout srdcem něco z nebe? I k tomu vlastně apoštol dává konkrétní radu, když celý svůj výklad Efezským formuluje jako modlitbu: Nepřestávám za vás děkovat…stále na vás pamatuji ve svých modlitbách…prosím. Modlete se neustále, nabádá Písmo na jiném místě. V některých církvích občas dělají tzv. modlitební stráže, že se lidé třeba po hodině střídají v modlitbě, vytvářejí jakýsi řetěz modlitby. Ale tohle apoštol nemá na mysli. Neustálá modlitba neznamená stále něco říkat. Je to spíše postoj srdce pozvednutého k nebi, který určuje náš každodenní život. Ale ani to nemůže chápat ve smyslu nějakého pocitu či zbožné nálady. Jde spíše o jakýsi základní spodní proud našeho vědomí, v němž se díváme na všechny věci v Božím světle – z Božího nadhledu, sub speciae aeternitatis – a toto vědomí nejlépe pravidelně, v určitém řádu sytíme modlitbou, které dáváme určitý čas a formu a otvíráme se v ní Boží přítomnosti. A nebe není místo, ale biblická šifra pro Boží přítomnost. Nebe není někde, je v Kristu už mezi námi. On, ač je v nebi, slíbil, že bude s námi po všechny dny až do konání světa. Prosme tedy o dar osvícení očí srdce, abychom to věděli.

Pane Ježíši Kriste, králi slávy,
ty jsi vyvýšen na pravici Boží
a otevřel jsi Boží království těm,
kdo v tebe věří.
Naše srdce jsou připoutána k pozemským věcem.
Vysvoboď je, aby se pozvedla tam,
kde se za nás přimlouváš před svým Otcem.
Tobě buď sláva navěky.