Vtěleni v Krista

V neděli 11.9. 2016 jsme společně s římskokatolickou farností v Dýšině slavili společnou bohoslužbu s připomínkou křtu podle limské liturgie. Četli jsme při ní navržené texty Jos 24, 1.14-16.25; Ef 4,1-6 a J 3, 1-8. Přinášíme kázání, které poté zaznělo.

Voda a Duch – cítíme to napětí? Mezi zachytitelným a nezachytitelným, fyzickým a duchovním, viditelným a neviditelným. Mohli bychom pokračovat: mezi vnitřním hnutím v člověku a zvenčí vyslouženou svátostí, mezi charismatem a úřadem.
Ježíš říká: Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Obojí tedy patří k sobě a tvoří základ křesťanského života jakožto křest, kterým vstupujeme do Božího života. Sama o sobě nestačí voda, ale ani Duch, který vane kam chce. Vnitřní a vnější, fyzické a duchovní, nezachytitelné a konkrétní a viditelné tvoří v křesťanském životě nerozlučitelnou jednotu.

Tato skutečnost má své důsledky v osobním životě i pro chápání církve. To je smyslem apoštolova sdělení: „Prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo, dělali čest svým životem…“ Narození z vody a z Ducha, nový život v Kristu, dostáváme jako dar – nikdo si nemůže přivlastnit Ducha ani se sám pokřtít -, ale tento dar má být patrný v životě každého z nás i společenství církve.

Všimnete si, že apoštol v našem textu hovoří o jiné dvojici než Ježíš. Ne o vodě a Duchu, ale o těle a Duchu: „Jedno a tělo a jeden Duch“. Logika je podobná – tělo a Ducha nelze oddělit: Představa Ducha, který se jen vznáší nad námi a nevstupuje do nás a do skutečností tohoto světa, není křesťanská. A tělo bez Ducha je mrtvé.
Mluví-li apoštol o těle, nemá na mysli naši fyzickou schránku, ale církev, společenství učedníků, společenství pokřtěných, těch, kdo se znovu narodili z vody a z Ducha
Ke křesťanské víře nepatří jen skutečnost, že Kristus se stal člověkem, že se Bůh vtělil, ale stejně tak, že my se vtělujeme do Krista, dostáváme účast na jeho smrti a vzkříšení a tak vstupujeme do plnosti života s Bohem. Jsme tělo Kristovo. Ocitáme se najednou nejen v duchovní, ideální rovině, ale ve skutečnosti velmi konkrétní: vidíme se přece, můžeme si na sebe sáhnout.

Jestliže jsme se narodili z vody a z Ducha – a to je naše sdílená křesťanská víra – pak jsme jedno tělo a každý z nás je jeho údem. Není tu řeč o stejnosti povah či původu, konfesní příslušnosti či teologických škol: jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jak můžeme jako Kristovo tělo slavit svátost Kristova těla a krve, eucharistii, večeři Páně jen pro svůj užitek, aniž bychom přitom byli zraněni skutečností, že tělo Kristovo ne ve své podstatě, v Duchu, ale právě v těch vnějších důsledcích rozdělujeme -  a nesnažili se dělat vše pro překonání tohoto rozdělení?
Obraz církve jako Kristova těla, který rozvíjí apoštol Pavel, nedefinuje jednotu jako uniformitu či totalitu jedné liturgické, spirituální, teologické tradice. Jednota církve jako jednota těla je jednotou v rozmanitosti a odlišnosti. Co má společného ruka a oko? A přece je jasné, že ruka nemůže říci oku: Nepotřebuji tě. A stejně nemůže říci oko ruce: Nepotřebuji tě. I když by se to tak na první pohled mohlo zdát. Už by to prostě nebylo celé, katolické, tělo.

Proto vyzývá apoštol: Snášejte se navzájem v lásce… Snášenlivost, tolerance, neznamená relativismus, představu, že každý má svou pravdu a je nakonec jedno, co se říká a věří. Tolerance znamená přijímat „skromně, tiše a trpělivě“ svého bratra či sestru, protože tvoříme jedno tělo a protože má něco, co také já potřebuji, a protože já mám něco, co jsem mu dlužen. I když se mi to na první pohled tak nemusí zdát…

Vztah Ducha a těla je plný pohybu a jedno od druhého nejde oddělit. Proto apoštol řekne – a to je ono překlopení základní Bohem darované skutečnosti křtu do praktického života: „Usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.“ Jeruzalémská Bible překládá: „Oním poutem, jímž je pokoj, se snažte uchovat jednotu Ducha“.

Působení Ducha je něco dynamického, nezachytitelného a proto i ona jednota Ducha, která vychází z jednoty Kristova těla, nemůže být jednou provždy dosažený stav rovnováhy, je to spíše proces stálého hledání a usilování. Ona jednota se neuchovává lidským kompromisem, ale poutem pokoje. Pokoje Božího, který převyšuje všechno lidské myšlení. Pokoje, který nemůžeme vlastnit, ale kterému se můžeme otevřít, nechat se jím uchvátit jako větrem nebo do něj skočit jako do oceánu a nechat se jím zaplavit a spojit.

Z vody křtu jsme se jednou provždy znovu narodili. Ale z Ducha máme stále žít, pokud má Tělo zůstat živé a jeho jednota zachována. Za chvíli se dotkneme několika kapek vody na připomínku svého křtu. Ve skutečnosti jde o hlubinu Boží lásky, do níž jsme ponořeni: ano, v níž naše staré já, které se projevuje soběstředností a rozkoly, je již utopeno. Teprve až si to uvědomíme, až začneme lapat po dechu a „chytat andělíčky“, také smíme zjistit, že se u křtitelnice setkáváme – podobně jako kdysi u studny samařská žena – s někým, kdo nám dává vodu, po níž už nebudeme žíznit, kdo za nás dýchá, kdo nám dává víc než jen umělé dýchání, ale věčný život, Dech, který v nás působí Boží pokoj a tak nás navzájem spojuje.