Pastýřský list

společenství.jpg

Slovo faráře ze 14.3. 2020

Sestry a bratři, milí farníci a přátelé sboru,

rád bych vám v této době adresoval několik slov jako váš farář. Hrne se na nás příval příkazů a zákazů, které jako občané máme respektovat se stoickým klidem. Ale ptám se: Kde zůstala radostná zvěst? Je kolem nás mnoho rozumnosti “podle těla”, ale kde je také nějaké “bláznovství pro Krista”? Potřebujeme posílit ve víře. Nepíšu o tom, co dává podnět k těmto řádkům. Nejen proto, že to všichni víte, ale především proto, že se křesťanská zvěst do určité situace pozná podle toho, že se nenechá unášet vlnami dění, ale je nadčasová. Jako křesťané se v těžkých dobách soustřeďme na to, co je podstatné a věčné, a pamatujme na druhé, slovem svého svědectví i praktickou pomocí!

Na čem stojí náš život? Dostali jsme ho jako dar a také víme, že zemřeme. Ale jako křesťané věříme v Krista, který svou smrtí přemohl smrt a zjevil slávu vzkříšení.
Víme, že žijeme ve světě, který je plný hrozeb. A přece si nemusíme dělat starosti o život a o tělo. Nemáme se starat o zítřek, protože ten bude mít dost svého trápení.
Víme, že neprodloužíme svůj život o jedinou píď, budeme-li se znepokojovat. Náš Otec přece o nás ví! Má spočteny vlasy na naší hlavě. A my máme hledat jeho království!

Právě v tomto čase se má naše víra osvědčit! Není to ozdoba pro sváteční dny. Něco, co bychom mohli odložit do šuplíku, a vytáhnout, až pomine nebezpečí. Taková víra je zbytečná! Právě teď, kdy si uvědomujeme, že zvěstování Božího slova, vysluhování svátostí a společenství křesťanů nejsou nic samozřejmého, máme svou sílu hledat u Pána a obléci “plnou Boží zbroj”(Ef 6,10), ponořit se do Písma a spojit k modlitbě!

Nenechme se vehnat do vnitřní izolace. My jsme přece povoláni do společenství - s naším Pánem Ježíšem Kristem a spolu navzájem! Zdá se mi, že se mezi nás ponenáhlu klade jakási neviditelná clona. smrtící nákaza strachu a nedůvěry. Začínáme se dělit – na mladé a staré, zdravé a oslabené, na ty, kdo jsou přehlceni úkoly, a ty, kdo jsou jakoby odstaveni stranou. Ale v Kristu nejsme rozděleni. Tvoříme jedno Tělo, v němž silní ve víře mají brát ohled na ty slabé a jedni mají nést břemena druhých, protože “trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny”. Máme se setkávat? Dobré důvody mají ti, kdo se uzavřou doma, i ti, kdo jdou za druhými: “Tvé přesvědčení ať zůstane mezi tebou a Bohem. Blaze tomu, kdo sám sebe neodsuzuje, když se pro něco rozhodl (Ř 14,22).”

Často při modlitbě žalmů rozjímám nad slovy: “Nemusí se bát zlé zprávy, jeho srdce pevně doufá v Hospodina. (Ž 112, 7)” Žalmista v rámci starozákonního chápání Boží přízně měl asi na mysli, že spravedlivý neuslyší špatnou zprávu, protože ho Bůh od ní uchrání. My víme, že špatné zprávy někdy slyšíme – a to je normální stav, nikoli nějak vyjímečný. Chápu to ovšem tak, že se té zlé zprávy nemusíme ve víře bát. Proto se nebojme, buďme odváží ve víře, pevní v naději a vynalézaví v lásce. Nenechme se ničím vytrhnout ze společenství s naším Pánem i s druhými a modleme se jedni za druhé, za mocné i nemocné tohoto světa. Vždyť “Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená. Proto se bát nebudeme, byť se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří. (Ž 46,2-3)

V Chrástu 14.3.2020

Karel Šimr