Obrácení a následování - naše nebo Boží?

ryba.jpg

Homilie na 3. neděli po Zjevení Páně A

 

Matouš 4, 12  - 23

12 Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje.
13 Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím,
14 aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše:
15‚ Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři, za Jordánem, Galilea pohanů –
16 lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.‘
17 Od té chvíle začal Ježíš kázat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“
18 Když procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři.
19 Řekl jim: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“
20 Oni hned zanechali sítě a šli za ním.
21 O něco dále uviděl jiné dva bratry, Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě; a povolal je.
22 Ihned opustili loď i svého otce a šli za ním.
23 Ježíš chodil po celé Galileji, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království Božího a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu.

Žijeme ve společnosti, která je v pohybu. Vyžaduje se po nás schopnost rychlého přizpůsobení, ochota k cestování za prací, pohotovost k neustálé změně, včetně změny místa a bydliště.

Kolikrát jsme se v životě stěhovali? Jaké to pro nás bylo? Převažovalo smutné loučení s něčím starým nebo radost z nového začátku?

Dnešní evangelium popisuje začátek Ježíšova veřejného působení. Ježíš se u Matouše objevuje na scéně ve chvíli, kdy se dozví o zatčení Jana Křtitele. Už to je radostná zpráva: Boží dílo pokračuje dál, i když se zdá, že bylo lidskými úklady zmařeno. Není náhodou, že v tomto textu potkáváme našeho Pána na cestě. Jako toho, kdo s námi snáší změny, které život přináší. Narodil se v Betlémě, před pronásledováním s ním rodiče utíkají do Egypta, pak tráví dětství v Nazaretě. Když dospěje nechává se od Jana pokřtít v judské poušti, kde prožívá svá pokušení. A když byl Jan uvězněn objevuje v Kafarnaum v Galileji.

Při zběžném poslechu dnešního čtení nám asi utkví Ježíšova výzva k obrácení a učednictví. Z toho se ale mohou snadno stát fráze nebo morality. Neotevírá nám smysl těchto slov to, co Ježíš sám dělá? Kde se pohybuje, kam směřuje – jeho vlastní cesta. Zkusme se jednou zastavit právě u ní.

Matouš říká, že Ježíš se odebral, doslova vzdálil do Galileje. To sloveso má ovšem také význam „vrátit se“. Usadil se v Kafarnaum u moře, v území Zabulón a Neftalím. Jak říká Matouš, aby se splnilo proroctví Izajášovo, které jsme slyšeli v prvním čtení. Proč na to evangelista klade takový důraz?
Galilea je už územím polopohanským. A Kafarnaum tvoří jakousi bránu do světa okolních národů. Je to město u moře, které pro Izraelce představovalo cizí a ohrožující živel.

Jistě není náhoda ani to, že za své první učedníky si Ježíš vybírá rybáře. Profese rybáře se v Izraeli rozhodně netěšila oblibě a nebyla společensky ceněna. Vždyť rybáři se při shromážďování úlovku  ze sítí nemohli ubránit poskvrňujícímu kontaktu s vodními zvířaty, z hlediska Zákona nečistými.

Do těchto míst se Pán „vzdaluje“ z center tehdejší zbožnosti a zároveň se do nich „navrací“. Návrat – to je jeden z významů onoho „obraťte se“, kterým Ježíš začíná své kázání. Co taková změna smýšlení a návrat znamená, známe z podobenství o milosrdném otci a marnotratném synu. Navrací se k lidem vzdáleným, aby se mohli vrátit do Boží blízkosti.

To, co Ježíš říká a koná, má hlubokou souvislost. Slovo a čin tvoří u něj nerozlučitelnou jednotu. Proto evangelista popisuje jeho působení tak, že chodil, učil a kázal, uzdravoval. Ostatně v tom spočívá učednictví. Být učedníkem Ježíšovým – to není jako být žákem ve škole, který z lavice poslouchá moudra svého učitele. Pozvání k učednictví můžeme pochopit spíše z tradice žáků tehdejších rabínů, kteří se vzdávali svého způsobu života, aby se svým mistrem trávili čas, doprovázeli ho, poslouchali, co říká v různých situacích a sledovali, co dělá. A tak od něj pomalu odkoukávali jeho tajemství a moudrost. Předávání zvěsti o Kristu nelze oddělit od osobního svědectví. Spíše než o učení jde o vzor, o osobní ručení toho, co se říká.

Jeho volání k obrácení má smysl, protože se on sám obrací k nám, vzdaluje se do pohanských končin a navrací nám tak Boží blízkost.

Ježíš mění místo. Něco opouští a někam směřuje. Není zákoník, který nás poučuje, abychom něco dělali, ale dělá to první a pro nás. Dříve než nás zavolá, abychom šli za ním, jde on za námi, váže svůj úděl na nás. Dříve než nás vyzve k obrácení, obrací se k nám a usazuje se mezi námi.

Náš život je nekončícím hledáním místa k spočinutí. Opouštíme staré nebo staré opouští nás. Kristus se obrací k nám a jeho obrácení je znamením Boží blízkosti, přicházející Boží vlády. Jak se říká v syrské křestní liturgii, „obnovuje v nás svůj obraz, který zestaral a vybledl hříchem“. Dává nám sílu, odvahu a chuť vzdálit se tomu starému a obrátit se k němu. Jít za tím, který přišel až za námi, a hledat to nové, co pro nás přichystal.

Pane Ježíši Kriste, světlo světa,
děkujeme ti, že nás povoláváš
abychom byli tvými učedníky.
Pomoz nám, abychom tě věrně následovali.