Noc kostelů a svatá Trojice

25_trinid_c.jpg

Homilie na Neděli sv. Trojice B

Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: "Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním." Ježíš mu odpověděl: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží." Nikodém mu řekl: "Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit." Ježíš odpověděl: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha." Nikodém se ho otázal: "Jak se to může stát?" Ježíš mu řekl: "Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš? Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte. Jestliže nevěříte, když jsem vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských? Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.

Jan 3:1 – 17

Máme za sebou první Noc kostelů v Chrástu. Je zajímavé, jaký tato akce získala v „ateistických“ Čechách ohlas. Jistě ne jen ze zájmu o památky nebo kulturní programy, ale také z naší „stydlivé“ duchovnosti, která se aspoň zpočátku často dokáže otevřít Božímu tajemství jen při zachování anonymity a pod rouškou tmy.

Podobný příběh nám líčí třetí kapitola Janova evangelia ve vyprávění o zbožném farizeovi Nikodémovi, který se za Ježíšem odvážil se svými otázkami přijít také pouze v noci. Možná proto, že se bál. Možná se jen nechtěl zesměšnit tím, že se zajímá o podezřelého rabbiho. Možná proto, že bezesné noci v nás probouzejí otázky, skryté někde v hloubi našeho srdce, které si za bílého dne uprostřed práce a starostí neodvažujeme položit.

Nikodém chce mluvit s Ježíšem o teologii – o tom, kdo je Ježíš a co koná Bůh: "Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním." To také známe. Když se lidé dozví o naší víře, rádi se pouští do diskusí. Ale všimněte si, jak Ježíš Nikodémovu „hozenou rukavici“ dokáže chytit a obrátit naruby: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží."
Nikodém chce mluvit o Bohu, ale Ježíš začíná u člověka. Jeden myslitel napsal, že Bůh je odpovědí na otázku, kterou je člověk. Pokud chceme slyšet odpověď, musíme nejdříve položit otázku. Setkat se sami se sebou. V člověku vlastně všechno odkazuje k Bohu. To, v čem jsme jeho obrazem i v tom, v čem jsme se mu hříchem odcizili a co jen on může opět napravit.

Znovu nebo shora?

Ekumenický překlad tu zachází s originálem dost volně, když překládá „znovu narodit“. Skoro to vypadá jako v našich končinách populární učení o reinkarnaci. Ale doslova je v textu „shora narodit“. Reinkarnace je totiž na rozdíl od nás na východě spíše děsivou představou. Už buddhismus se snaží najít únik z nekonečného koloběhu převtělování v nirváně, vyhasnutí našeho „já“. A Ježíš říká: Musíte se narodit shůry. Nejde o to narodit se znova, ale shora. Ne podruhé, ale z Ducha svatého.

Naplnění našeho neklidného srdce nespočívá v úniku do jiného života, ale v patření na Boží tvář, ve spočinutí v Boží blízkosti. Setkat se s Boží přítomností v našem světě můžeme v Ježíši z Nazareta – v jeho lidství, v jeho slovech a činech, v jeho oběti a vzkříšení. A v moci Ducha svatého, který nám Ježíšovu přítomnost trvale zprostředkovává.

Trojice" v praxi"

A jsme u ústředního tajemství křesťanské víry, které slavíme dnešní neděli: tajemství Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Velký teolog Karel Rahner řekl, že bez učení o Trojici by se víra křesťanů nejspíš příliš nezměnila. Myslel to ovšem ironicky. Byla by skutečnost opravdu stejná, kdyby Bůh byl „věčnou samotou“, všemohoucím Jedincem, nebeským „solitérem“?

Nepomůže nám i zde správně položit otázku člověka, abychom dostali odpověď Boha? V čem je vlastně naplnění lidského života? V zážitcích, práci, pohodlí, moci? Troufnu si říci, že opravdu šťastní můžeme být jen ve vztahu k druhým. Když nás druzí opravdu znají – a to takové, jací opravdu jsme, ne jak se tváříme a děláme. A přitom nás takové přijímají a mají rádi. Je to vlastně hrozně jednoduché… Je to tak a přitom se nám toho tak zřídka daří dosáhnout.

A přitom právě tohle vyjadřuje tajemství Trojice: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna. Otec, který dává život Synu. Syn, který tuto lásku opětuje – dokonce i tváří v tvář smrti a ztrátě všeho na tomto světě. A Duch, který tvoří pouto lásky mezi nimi a sám pro sebe si nic neosobuje, jeho štěstí je v druhých. Tři osoby, které tvoří dokonalou jednotu a zároveň si zachovávají svoji osobitost. To je tajemství Boha, který miluje, který sám v sobě je láskou, vztahem, společenstvím – a nás do tohoto přediva vztahů lásky zve a vtahuje.

A tak nám otevírá novou cestu k nám samým a našim vztahům. Ukazuje, jak být sám sebou a zároveň pro druhé. Ukazuje, že naplnění života je v lásce. To slovo se často ani neodvažujeme vyslovit a přitom bez toho, co označuje, vše uvadá. Láska, společenství a vzájemné odevzdání a přijetí mají svůj pevný základ - v Nejsvětější Trojici.


Bože, Stvořiteli nebe a země,
ty jsi Pánem celého vesmíru.
Byl jsi mezi námi přítomen v podobě člověka
a ve svém Synu Ježíši Kristu
jsi sdílel náš život a naši smrt -
ty, který jsi Bohem nade všechno.
Tvůj Duch přebývá mezi námi a udržuje nás při životě.
Dej, aby tvá láska, tvá laskavost, tvé slitování
vstoupily do našeho života. Přijď tvé království.