Přišel podzim. Venku se citelně ochladilo. A tak
nás to čím dál víc táhne dovnitř. Ke
kamnům, v nichž praská oheň. K dobré knížce. Ke
sklence vína a setkání s přáteli.
V tomhle návratu z cest, dovolených, zahrádek a
všemožných jiných pobývání
venku do přístřeší domovů se možná
dotýkáme něčeho prazákladně lidského.
Nestačí nám aktivita, činnost a zábava.
Potřebujeme být také v kontaktu se svým nitrem,
objevit rozměr vnitřního života. Přejít zvenku dovnitř.
Utišit se.
Ve Starém zákoně najdeme jeden krásný
příběh. Vypráví se v něm o proroku
Eliášovi, který unavený a vyčerpaný
ze své činnosti jde k hoře Chorébu, aby uslyšel
Boží hlas. Postavil se na horu a čekal. Přišla vichřice,
ale Hospodin v tom větru nebyl. Pak zemětřesení, ale ani v něm
Hospodin nebyl. Po zemětřesení oheň, ale ani v ohni Hospodin
nebyl. A pak se ozvalo něco zvláštního. V
našich Biblích najdeme obvykle výraz „hlas
tichý, jemný“, ale znalci hebrejštiny
říkají, že tam doslova je „hlas ticha“. V něm
Eliáš uslyšel Boží hlas a dostal
sílu dál plnit své poslání.
Nebývá snadné najít ticho uprostřed
všednodenního namáhání,
zaměstnání a stresování. Možná se i
bojíme podívat se „dovnitř“, co tam vlastně
najdeme. Ten pohled znamená konfrontovat se také se svou
slabostí a bolestí. O tom neradi mluvíme. Jenže
právě tam koření také naše radost a
síla. Právě tam možná objevíme
skutečné bohatství. Právě tam se setkáme s
Ty, které nás přesahuje a dává
našemu životu plnost.
K. Šimr
