Na filmovém festivalu v Jihlavě v loni
získal ocenění za nejlepší český
dokumentární film snímek
Ivetka a hora.
Pojednává o dívce, která měla v 90. letech
v zapadlé vesničce na severovýchodě Slovenska
mariánské zjevení. Autor filmu
neřeší otázku věrohodnosti Ivetčiny
zkušenosti, nezkoumá fenomén teologicky ani
psychologicky. Ale zajímá se o to, jak se dívka
postupně dospívající v ženu s touto
mimořádnou zkušeností vyrovnává. Jak
se žije se zjevením. Dokument končí záběrem
noční krajiny, kde se vše odehrálo, kterou na
okamžik ozáří blesk a pak se vše ponoří zas
do tmy.
Na začátku kalendářního roku si
připomínáme svátek, který se také
týká zjevení – Zjevení Páně.
To je oficiální název svátku Tří
králů – přesněji mágů z Východu,
kteří se přišli poklonit narozenému
Ježíši. I v tomhle příběhu najdeme motiv světla
– nikoli blesku, ale hvězdy, která mudrce přivedla až do
Betléma. Legendy k tomu dodávají, že světlo hvězdy
dávalo poutníkům sílu, že necítili
únavu a netrpěli po cestě hladem ani žízní.
Známé vyprávění končí stručnou
zmínkou o tom, že po tom, co Ježíškovi obětovali
své dary, odcestovali do své země. A legendy
dodávají, že ta cesta se jim najednou zdála
nekonečně dlouhá, byla jim zima a měli hlad. Hvězda zmizela.
Vánoce skončily. Co bylo pak? Jak se jim žilo se
„zjevením“, s tou velkou zkušeností
„svatého“, něčeho, co přesáhlo jejich
dosavadní životní obzor? Nevíme.
I my míváme – i v duchovní oblasti –
„světlé chvíle“, kdy cítíme, že
„teď už víme“ a vnímáme sílu a
plnost z Boží blízkosti. Ale pak přijdou
všední dny a někdy i temné noci. Svátky
skončí. Hvězda zhasne a zmizí. Zkušenosti mnoha
lidí svědčí o tom, že teprve v takových
chvílích se často rodí skutečná
víra. Víra, která není "viděním", zážitkem, ale vnímá
Boží přítomnost i v nevyslyšených
modlitbách a palčivých otázkách.
Prohloubená a zmoudřelá víra, která zůstává věrností Věrnému.
K. Šimr
