Zůstaňte ve mně

Homilie na 5. neděli velikonoční B

Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař.
Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce.
Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil.
Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně.
Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.
Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí.
Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.
Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky.

Jan 15:1 – 8

Zůstaňte ve mně – to je Ježíšova výzva k nám dnešní neděle. My bychom možná raději něco dělali nebo se někam vydali. Ale Ježíš nám říká: Zůstaňte! Základním krokem ve víře není aktivita, ale pasivita – ne to, co děláme, ale co z Boží milosti jsme a k čemu potřebujeme stále vracet.

Jsme-li vyzváni zůstat v Kristu, znamená to, že v něm jsme, že s ním už máme společenství, že jsme s ním sjednoceni. To vyjadřuje obraz vinného kmene a ratolestí, které tvoří organický celek. Přitom ale hovoří o nerovnosti a závislosti: vinný kmen umí vyhnat nové ratolestí, pokud jsou některé odříznuty nebo uschnou. Ale ratolest bez kmene nemůže být ani nést plody.

Velikonoční doba je časem, kdy se vracíme k základům naší víry – k tomu, co pro nás znamená Kristova smrt a vzkříšení. Že to není nějaká minulá událost, na niž jen vzpomínáme, ale živoucí skutečnost, na které máme účast. Co to znamená, že jsme ratolesti vinné révy, kterou je Ježíš sám?
Když jeho posluchači slyšeli o vinici, vzpomněli si nejspíše na Izajášovu píseň o vinici, kde zpívá o tom, že tou vinicí je lid Hospodinův. Hospodin pro ni udělal vše potřebné, aby nesla dobré plody, ale ona vydala jen odporná pláňata. Jestliže Kristus hovoří o sobě jako té pravé révě, znamená to, že na sebe vztahuje, co je ve Starém zákoně posláním Izraele: on je tím pravým Izraelem podle Božího srdce, pravým Božím synem, v němž Boží zaslíbení dochází naplnění. A my jsme tím novým Izraelem, nakolik jsme spojeni s ním. Ve svém Synu se Hospodin dočkal toho, co od nás čekal marně. Ale i my teď skrze naše spojení s ním můžeme žít ve smíření a společenství s Bohem a nést ovoce Ducha svatého.

A stejně jako platí, že jsme Božími dětmi adoptivními – tedy těmi, kdo byli Bohu vzdáleni, ale byli mezi domácí Boží přijati pro Boží milost skrze víru, pak také platí, že nejsme ratolestmi Boží vinice samozřejmě, od přirozenosti. Jsme ratolestmi naroubovanými. Tak o tom hovoří Pavel v 11. kapitole listu Římanům v souvislosti vztahu křesťanů ke svým židovským bratřím: „Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve! Začneš-li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe!“

Tím naroubováním je náš křest. Byli jsme s Kristem spojeni křestním ponořením do jeho smrti, abychom s ním také vstoupili na cestu nového života (srv. Ř 6). To je něco, co se stalo a co je v našich životech stále přítomné, k čemu se můžeme vždy znovu vracet a aktualizovat to, jako aktualizujeme staré programy v počítači. Nic k tomu nemůžeme přidat. Naším úkolem je: zůstat. Abychom nezplaněli a byli “potrubím” pro Boží lásku, Boží jednání v tomto světě. “Zůstaňte ve mne a já ve vás.”

“Beze mne nemůžete činit nic.” To není výrok, který by nás měl svazovat a činit bez-mocnými. To je osvobozující zvěst evangelia. Je to o nás, ale není to na nás.To, o co se v životě můžeme opřít, je Boží milost a Boží dílo s námi a skrze nás. Dobrý strom přece nemůže nést špatné ovoce – a jestliže my jsme dobrým stromem ne našimi zásluhami, ale pro naše spojení s Kristem, pak skrze toto spojení on sám koná své dílo a skutky lásky samovolně plynou z víry.

A dnešní evangelium take naznačuje, jak se toto zůstávání v Kristu děje a jak to známe z našeho života víry a církve.
“Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás…” V Kristu zůstáváme, když zůstávají jeho slova v nás. Když je převalujeme v ústech a zachováváme v srdci. Boží slovo nás očišťuje – a je to také někdy slovo soudu, které nás bolí jako řez vinařského nože. Je to slovo živé a mocné, které v nás působí – a je to ono, které činí skrze nás ten div, že se i na nás, původně planých ratolestech, zazelenají listy a objeví sladké ovoce Ducha svatého – láska, radost a pokoj.

“Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li mé výroky ve vás, požádejte, oč chcete, a stane se vám. Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a stanete se mými učedníky.” K otevřenosti působení Božímu slovu patří také modlitba. Jen ten, kdo se modlí, chápe smysl Písma. A naopak: Bůh působí i skrze naši modlitbu. Tohle bychom si obzvlášť měli uvědomit: Ztotožnění s Kristem a Boží vůlí nevede k fatalismu, k pasivnímu přijímání toho, jak věci jsou. Bůh také čeká na naši prosbu a chce konat velké věci skrze naši modlitbu.

“Já jsem ta vinná réva, vy jste ratolesti.” První křesťané tomuto Ježíšvu slovu rozuměli také ve vztahu ke svaté večeři Páně. Není zde náhodou řeč právě o plodu vinné révy. U stolu Páně prožíváme vždy znovu spojení s Kristem, napojení na kořen pravé vinné révy, kterou Bůh – Hospodář určil, aby nesla v tomto světě ovoce Božího království.