Vysvobození z moci zla

Homilie na 4. neděli po Zjevení Páně B

Když přišli do Kafarnaum, hned v sobotu šel do synagógy a učil. I žasli nad jeho učením, neboť učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. V jejich synagóze byl právě člověk, posedlý nečistým duchem. Ten vykřikl: "Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží." Ale Ježíš mu pohrozil: "Umlkni a vyjdi z něho!" Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a jeden druhého se ptali: "Co to je? Nové učení plné moci - i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho." A pověst o něm se rychle rozšířila po celé galilejské krajině.

Marek 1:21 – 28

K severu

I kdybychom žili ve staré církvi, nemuseli bychom s umístěním ambónu, z něhož čteme Písmo svaté, zde v Chrástu nic dělat. Evangelium se totiž dříve četlo nebo zpívalo směrem k severu. Ve směru, od něhož podle tradice proroků přicházejí nepřátelé. Křesťané tak vyjadřovali víru, že Boží slovo může zadržet moc zla, která nás chce ovládnout.
Tak skutečně Boží slovo působí v evangeliích. Ježíš v sobotu vchází do synagogy, aby učil. A tam se setkává s člověkem, posedlým zlým duchem (kral.: maje ducha nečistého, dosl. v duchu nečistém).

Ještě v nedávných dobách bychom asi s termínem „zlého ducha“ měli jako moderní lidé obtíže. Máme mnohem lepší přehled o nemocech člověka – tělesných i těch duševních – a nemáme potřebu vysvětlovat si podivné chování „posedlostí“.
Ale nemáme i my zkušenost s duchy nečistými? Kde se bere tolik nenávisti, násilí a krutosti v člověku i v celých národech? Co to je za sílu, která dovede oslepit rozum a vést celé společnosti za svůdci s falešnými přísliby? Je to něco víc, než jen lidská hloupost! Duch nečistý – to může být i duch doby, to, co je vzduchu, co je mezi námi, čemu se dá sladce podlehnout jako reklamě v televizi. I v medicíně už počítáme s psychosomatikou, do chápání vzniku nemocí i pojetí jejich léčby znovu vstupuje ten duševní a duchovní rozměr.

Optimismus nebo pesimismus?

Říkáme: bojí se jako čert kříže. A skutečně nečistota ducha se projeví jako reakce na Ježíšovo kázání. S tím musíme počítat i my, že evangelium probouzí víru, ale také zatvrzení a hněv. Protože odhaluje věci, jak opravdu jsou. „Jedněm jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě, druhým vůní životadárnou vedoucí k životu,“ říká apoštol Pavel (2K 2,16).

V líčení výkřiku přitom není jasné, kdo vlastně mluví: zda člověk nebo nečistý duch. I to je charakteristické. Duch chce člověka ovládnout, strhnout ho na svou stranu, přesvědčit o své lži. Vkládá mu do úst svá slova. Chce mu ukázat Ježíše jako nepřítele, který přichází zahubit. Přitom lže, protože Ježíš přichází spoutat „jeho“, nikoli „nás“. Přemáhá zlo, aby osvobodil člověka. To, co nám ďábel vykresluje v těch nejodpornějších barvách, právě v tom je naše spása.

V pohledu na člověka někdy propadáme přílišnému pesimismu nebo naopak optimismu. Pohled Bible a pohled Ježíšův je vyvážený. Člověk je to nejúžasnější i nejděsivější v celém tvorstvu. Je Božím obrazem. A zároveň žije v područí zla a hříchu, z něhož se sám nedokáže osvobodit. I my se potřebujeme od Ježíše učit oddělovat zlo a člověka, který je v jeho moci. Není to snadné. I v osobě onoho člověka se toto oddělování děje s „lomcováním a velkým křikem“.
Možná sami máme zkušenost, že když jsme prožili něco z toho Ježíšova osvobození – jako když had ze sebe stahuje kůži, tak my stahujeme toho starého Adama – zdálo se nám nejprve, že bez té „staré kůže“ nepřežijeme, ale nakonec jsme zjistili, že teď teprve žijeme, teď teprve jsme to doopravdy my jako „nové stvoření v Kristu“.

Zajímavé je, že Ježíš pravdivé vyznání démona – jsi Svatý Boží – odmítá. Poprvé se zde setkáváme s tím, co nás při četbě Markova evangelia bude i nadále provázet – s mesiášským tajemstvím. Ježíš tají, kdo je, nechce, aby se o tom veřejně vyprávělo. I vyznání se totiž může stát rouháním – to když ho vyslovujeme „v duchu nečistém“, s nečistými zájmy. Náboženství  - i víra v Ježíše – se vždycky může zneužít. Místo abychom byli Ježíšovými následovníky, můžeme Ježíše používat pro své zájmy. Místo vítězství v Kristově kříži můžeme vepsat jeho kříž na naše prapory při vítězných taženích světem. Proto Ježíš své mesiášství skrývá, dokud nevyjde o velikonocích najevo v pravém světle – ve světle kříže. Doufejme, že i my křesťané jsme už v dějinách dost poučili o nebezpečí triumfalismu v jménu Kristově, který odporuje kříži.

Ježíš vchází

Ježíš v sobotu vchází do synagogy. Čte tutéž Tóru a tytéž proroky jako ostatní, ale v jeho ústech ta slova dostávají úplně nový rozměr. Lidé žasnou, protože učí jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. Co to je? Nové učení plné moci, diví se.
Ježíš vchází – ten přítomný čas je na místě. Tak vchází i dnes tam, kde se v jeho jménu shromáždí dva nebo tři. Nezvěstuje to, co zákoníci, nezvěstuje zajímavé myšlenky pro život. Jeho učení je plné moci. To, co říká, také koná. Jeho slovo je mocné, koná dílo, k němuž bylo posláno. Proto ke slovu patří i svátosti, které reformátoři nazvali „viditelným slovem“. Osvobozuje od moci zla, uzdravuje, odpouští viny, napřimuje a dává novou naději.

Zvěst o blízkosti Božího království dostává prvním Ježíšovým mocným činem svůj konkrétní výraz a program. Nikoli „lakovat svět narůžovo“, přetřít naše lidství nějakou hezkou barvou a stavět tak Potěmkinovy vesnice… Ježíš jde až ke kořenu, k němuž sami nedosáhneme. Mění nás zevnitř. Jeho slovo pravdivě ukazuje, jak na tom jsme, i když se proti tomu někdy bouříme. Ale zároveň dokazuje přítomnost Království tím, že nás vysvobozuje od hříchu a spoutanosti zlem. 

Takovou zkušenost udělali z živým Pánem ve společenství, v němž psal Marek své evangelium. Totéž víru pozdější křesťané symbolicky vyjádřili v liturgickém prvku čtení evangelia k severní straně. A totéž prožíváme i my dnes, když nasloucháme stále témuž Ježíšovu slovu. Kéž i my nad tím žasneme jako tehdy zástupy. Kéž i my zakusíme osvobodivou moc jeho slova, aby se pověst o něm šířila po celém kraji.

Bože a Otče Ježíše Krista,
svému Synu jsi dal plnou moc
zvěstovat slova věčného života,
před nimiž ustupuje zlo a lidské trápení.
Otevři naše uši a naše srdce,
abychom přijali Tvé poselství a podle něj žili
skrze něho, Tvého Syna a našeho bratra,
který s Tebou a Duchem svatým žije v našem středu nyní a navěky.