Velikonoce jako detektivka

Homilie na neděli Zmrtvýchvstání Páně

Evangelium J 20, 1-18:

1Prvního dne týdne přišla Marie Magdalská časně ráno, ještě za tmy, ke hrobu a uviděla kámen odvalený od hrobu. 2Běžela tedy a přišla k Šimonu Petrovi a k druhému učedníkovi, kterého měl Ježíš rád, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ 3Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. 4Běželi oba spolu, ale ten druhý učedník běžel napřed, rychleji než Petr, a přišel ke hrobu první. 5Naklonil se dovnitř a uviděl tam ležet plátna, ale dovnitř nevstoupil. 6Potom přišel také Šimon Petr, který šel za ním. Vešel do hrobu a uviděl tam ležet lněná plátna, 7avšak šátek, který byl na Ježíšově hlavě, neležel se lněnými plátny, nýbrž byl svinut zvlášť na jednom místě. 8Potom vstoupil i ten druhý učedník, který k hrobu přišel první; i uviděl a uvěřil. 9Neboť ještě neznali Písmo, že musí vstát z mrtvých. 10Učedníci pak opět odešli domů. 11Marie stála venku před hrobem a plakala. Jak plakala, naklonila se do hrobu 12a uviděla dva anděly v bílém rouchu sedící na místě, kde leželo Ježíšovo tělo; jednoho u hlavy a druhého u nohou. 13A ti jí řekli: „Ženo, proč pláčeš?“ Řekla jim: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“ 14Když to řekla, otočila se dozadu a uviděla tam stát Ježíše; nevěděla však, že je to Ježíš. 15Ježíš jí řekl: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ Ona mu v domnění, že je to zahradník, řekla: „Pane, jestliže tys ho odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já si ho vezmu.“ 16Ježíš jí řekl: „Marie!“ Ona se otočila a hebrejsky mu řekla: „Rabbuni“, což znamená ‚Učiteli‘. 17Ježíš jí řekl: „Nedrž se mne, neboť jsem ještě nevystoupil ke svému Otci. Jdi k mým bratřím a řekni jim: ‚Vystupuji k Otci svému i k Otci vašemu, k Bohu svému i k Bohu vašemu.‘“ 18Marie Magdalská šla a zvěstovala učedníkům: „Viděla jsem Pána“, a oznámila jim to, co jí řekl.

Vyprávění o prázdném hrobě a setkání se Vzkříšeným Ježíšem můžeme číst jako detektivku. Až na konci je jasné, co se stalo, až od konce můžeme rozumět jednotlivým detailům, stopám a znamením. Nalezení prázdného hrobu – znamení samo o sobě ještě víceznačné. Místo činu - ale jakého? Marie se logicky domnívá, že někdo Ježíšovu mrtvolu ukradl. První stopa: Lněná plátna v hrobě, která uvidí milovaný učedník. A v další scéně detektivky Petr – kdyby to bylo možné, tak s revolverem v ruce - odvážně vstoupí do hrobu a všimne si šátku, jímž ovázali Ježíšovu hlavu. Ten ale leží jinde než ta plátna. To znamená, že mrtvolu nikdo neodnesl. Začíná dedukce: Jakoby se mrtvý sám vysvlékl a šel. A ne jako Lazar ještě polomrtvý, který vyšel svázaný, ale jako svobodný suverénní Pán nad smrtí. A pak ten zahradník. Hlavní podezřelý. Není-li vrah, pak aspoň zloděj, který ukradl Ježíšovo tělo!

Detektivka je dobrý obraz čtení velikonočního příběhu a Bible vůbec. V každé detektivce najdeme dvojí vyprávění. To první, které tvoří vyprávěný příběh, plné náznaků a nevyřešených otázek. A to druhé, které najdeme až v poslední kapitole, kde Sherlock Holmes vše znovu převypráví, odhalí význam skrytých detailů a vše vyjde najevo: Vždyť je to tak prosté, milý Watsone!

To první vyprávění slyšíme ze zprávy o odhalení prázdného hrobu, to druhé ze slov Vzkříšeného. To první známe také z dlouhých období našeho života a všedních dnů, to druhé z okamžiků, kdy nám Vzkříšený vykládá Písma a láme chléb. To první je plné otázek a nejasností, v tom druhém se nám aspoň na chvíli rozsvítí a vidíme jasně.

A skutečně: Jan si dává záležet, aby tu počáteční  - doslova - nejasnost dění detailně vylíčil. U Lukáše jdou ženy k hrobu za časného jitra, u Marka když už vyšlo slunce. Ale u Jana Marie Magdaléna jde k hrobu, když ještě byla tma. Slunce ještě nestojí na obloze, ba ani nesvítá, ale je ještě noc. A samozřejmě to u Jana není jen časový údaj, ale nějak to souvisí s tím, co se stalo. Kristovo zmrtvýchvstání nikdo neviděl, bylo zahaleno tmou. I Zmrtvýchvstalý stejně jako narozený je světlem, které svítí ve tmách. Tmu prozařuje, ale zároveň jí zůstává stále zahalen a skryt.

Zmrtvýchvstalý Kristus je skrytý, právě skrytý i ve svém vzkříšení. Není jasné, co se s ním stalo a kde je. “Nevíme, kam ho položili,” říká Marie učedníkům. “Nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých,” dodá Jan. “Nevím, kam ho položili,” zopakuje Marie andělům. Tomu dobře rozumíme. To je  i naše východisko. Nevíme, nerozumíme. Jak si máme vzkříšení představit? Kde ten Vzkříšený je a kde se s ním můžeme setkat?

Jan klade důraz na to, že poznání Vzkříšeného je jakýsi postupný proces stále hlubšího nahlížení nejen do hrobu, ale do tajemství vzkříšení. A je to také proces obrácení. Obrácení není jednorázová věc, která se kdysi v našem životě odehrála, když jsme uvěřili, a teď na to můžeme jenom vzpomínat. Jde spíše o obracení se, stále nové a hlubší setkání s živým Kristem v našem životě.

Toto obrácení probíhá ve vyprávění opakovaně na různých rovinách. O učednících je řečeno, že se od hrobu vrátili domů, doslova: navrátili se k sobě. O milovaném učedníkovi jsme slyšeli, že uvěřil, ač neviděl. Ale Mariin příběh víry tady teprve začíná. Zůstane (resp. se nějak objeví v zahradě, aniž bylo řečeno, jak se tam znovu dostala), pláče a přitom se naklání do hrobu. Tam vidí anděly a hovoří s nimi. Ptají se jí, proč pláče. Podobně jako se Ježíš zeptá Kleofáše a jeho druha na cestě do Emauz. Když jim odpoví, že truchlí po svém Pánu a neví, kde hledat jeho mrtvolu, nic neodpovídají, nevysvětlují. Ale přichází sám Vzkříšený, aby se jí dal poznat.
Zde přichází první obrácení. Otočí se a vidí Ježíše, který stojí za ní, ale nepoznává ho. Mluví s ním jako se zahradníkem. Něco se stane, zlomí ve chvíli, kdy jí osloví jménem. Jako učedníkům na cestě do Emauz zahořelo srdce, když jim vykládal Písma, jako se něco v nás navždy rozsvítilo, když bylo naše jméno ve křtu spojeno s jménem Trojjediného, když se nám otevřou oči při lámání chleba.
A tady čteme znovu, že se Marie obrátila. Vlastně to nedává smysl. Kam by se obracela, když stojí Ježíšovi tváří v tvář: Doprava, doleva, nazad? Asi to nejde vysvětlit, než “mysticky” jako určitou duchovní zkušenost. Obrací se do hloubky, dovnitř. Marie poznává ne očima, ale sluchem Ježíše. Jako ovce poznají dobrého pastýře po hlase. Jdou za ním, protože on je zná jménem.

Marie dělá duchovní zkušenost a přece evangelista ještě neřekne, že uvěřila, jak předtím dosvědčil o milovaném učedníkovi. Maria přece jen ještě stále vidí Ježíše tělesně, po lidsku. Oslovuje ho Rabbuni, Mistře. Ne jako později Tomáš: Pán a Bůh. Pro Marii je to ten Ježíš, jak ho znala. Chtěla by vše vrátit do starých kolejí jako to bylo, když chodil po zemi, kázal a uzdravoval. Vzkříšení ale neznamená, že se Ježíš vrátil! Znamená to, že jde před námi. Lukáš to vyjadřuje slovy, že jim zmizel z očí – nejprve při lámání chleba na cestě do Emauz, pak při nanebevstoupení. I pro nás platí, co říká apoštol: Jestliže jsme znali Krista tělesným způsobem, nyní ho však již takto neznáme (2K 5,16).

A Mariina cesta, ani ta naše, nevede zatím za Ježíšem, není možné zůstat tělesně v jeho přítomnosti. Marie má jít k ostatním a o Vzkříšeném jim svědčit a nést radostnou zvěst. O tom, že Ježíš skrze svou smrt a vzkříšení vystupuje ke svému Otci a táhne tam i nás. Že i my jsme se skrze Kristovu smrt a vzkříšení a jejich zpřítomnění v našem křtu znovuzrodili jako Boží děti. I my jsme pozváni stát se svědky vzkříšení a nositeli radostného poselství. A to znamená vždy dvojí: Viděla jsem Pána a toto mi řekl. To, co předáváme nejsou naše slova a lidská moudrost. Předáváme slova Pána, i když jim do všech důsledků nemůžeme rozumět: Toto mi řekl. A zároveň je to naše osobní svědectví. Ta slova musí být kryta naší zkušeností víry jako bankovky zlatem: Viděla jsem Pána.

Buďme tedy vděčni za ono druhé vyprávění skutečnosti, v němž nám Vzkříšený vykládá Písma a zapaluje tak srdce k víře a láme nám chléb, abychom ho poznali a skutečně se s ním setkali.