Úterý Svatého týdne: O pšeničném zrnu

Krátká meditace o zrnu, které musí padnout do země, aby přineslo užitek

Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové.
Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho: "Pane, rádi bychom viděli Ježíše."
Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi.
Ježíš jim odpověděl: "Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.
Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.
Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.
Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce."
"Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel.
Otče, oslav své jméno!" Z nebe zazněl hlas: "Oslavil jsem a ještě oslavím."
Zástup, který tam stál a slyšel to, říkal, že zahřmělo. Jiní tvrdili: "Anděl k němu promluvil."
Ježíš na to řekl: "Tento hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám.
Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven.
A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě."
To řekl, aby naznačil, jakou smrtí má zemřít.
Zástup mu odpověděl: "My jsme slyšeli ze zákona, že Mesiáš má zůstat navěky; jak ty můžeš říkat, že Syn člověka musí být vyvýšen? Kdo je ten Syn člověka?"
Ježíš jim řekl: "Ještě jen malou chvíli je světlo mezi vámi. Dokud máte světlo, neustávejte v cestě, aby vás nepřekvapila tma; kdo chodí ve tmě, neví, kam jde.
Dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste se stali syny světla." Tak promluvil Ježíš; potom odešel a skryl se před nimi.

J 12,20-36

Když v těchto krásných jarních dnech vyjdete do lesa, uslyšíte všude takové jemné praskání – jako když stojíte pod dráty elektrického vedení. Pokud se nemýlím, to se otevírají šišky na jehličnatých stromech a padají z nich semínka, aby dala vyrůst novým stromům.

Zákon zrna, který Ježíš bere z naší všední zkušenosti, jak se mohu přesvědčovat například při biblických hodinách v Diakonii, je tak jasný a srozumitelný. Semeno musí opustit plod, padnout do chladné země, být pohřeno. Jen tak může vyrůst nový strom. Jen tak může vydat mnohý užitek. Jen tak se může naplnit potenciál, který je v něm skrytý. Tím, že se pustí, spadne, dovolí vodě a slunci, aby narušily jeho tvrdost a probudily v něm nový život.

Jan líčí Ježíšovy pašije jinak než ostatní evangelisté. Pán zde není smýkán okolnostmi, ale i uprostřed vnějších úkladů a zloby zůstává aktérem dění. Řekne, že mu život nikdo nebere, ale dává ho sám od sebe. Podstatou jeho utrpení a smrti je jeho sebevydání z lásky. A my se učíme chápat, že naše spojení s ním ve křtu a ve víře znamená, že i my svůj život naplníme jen tehdy, když jsme ochotni ho ztratit. Otevřít se jako šiška a nechat padnout semeno do země...