Setkání u jeslí

Homilie na Zjevení Páně

Když se Ježíš narodil v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mágové od východu přišli do Jeruzaléma a říkali: „Kde je ten narozený král Židů? Spatřili jsme jeho hvězdu, když vycházela, a přišli jsme se mu poklonit.“  Když to uslyšel král Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém. Shromáždil všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu řekli: „V judském Betlémě; neboť tak je napsáno skrze proroka: ‚A ty, Betléme,‘ země Judova, vůbec nejsi ‚nejmenší mezi vladaři Judy, neboť z tebe vyjde vůdce, který bude pást můj lid, Izrael.‘“ Tehdy Herodes tajně zavolal mágy a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukazovala, poslal je do Betléma a řekl: „Jděte a pečlivě se vyptejte na to dítě; a jakmile je naleznete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit.“ Vyslechli krále a vyšli. A hle, hvězda, kterou spatřili, když vycházela, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě.  Když spatřili hvězdu, nesmírně se zaradovali. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou. Padli na zem a poklonili se mu. Pak otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. A poněvadž dostali ve snu pokyn, aby se k Herodovi nevraceli, odebrali se do své země jinou cestou.

Mt 2, 1-12

Evangelia někdy vypadají jako moderní filmový scénář. Rozvíjí se v nich několik dějových linií, které se někde propojí. U Lukáše jsme slyšeli o putování Marie s Josefem a narození Ježíše v Betlémě a vedle toho o andělském zjevení pastýřům. Dva potůčky se pak slily v jednu řeku – to když se pastýři přišli do Betléma poklonit narozenému Mesiáši. Co by byla radost pastýřů z andělského zjevení, kdyby neviděli a nemohli se přesvědčit? A co by byla víra Marie s Josefem, kdyby nad dítětem v jeslích měli zůstat jen se vzpomínkami na to, co kdysi slyšeli od anděla, kdyby se najednou neobjevili odkudsi pastýři, kteří jim zvěstovali, co i jim řekl anděl o tom dítěti. U Matouše se vánoční děj odehrává hned na třech rovinách. Událost narození je zmíněna jen vedlejší větou: Když se narodil Ježíš v judském Betlémě… Někde na východě se mágům ukáže hvězda, která je podnítí k cestě do jakési nevýznamné země na západě. A v Jeruzalémě se ohlašuje narození Mesiáše v Betlémě na základě prorockých textů ústy vykladačů Zákona. I zde se nakonec všechny perspektivy propojí v závěru, kdy se mágové na základě vedení hvězdou a slyšeného proroctví pokloní onomu dítěti v jeslích.
Toto propojování je klíčové i pro naši víru a život církve. Na jedné straně je událost Božího příchodu na svět, narození Božího Syna v podobě obyčejného dítěte, které na první pohled není ničím vyjímečné. Na druhé straně je naše zkušenost, naše lidské touha po božském, naše lidské osudy, v nichž k nám Bůh ke každému nejprve mluví náznaky, řečí, které jsme schopni rozumět – např. v úžasu nad krásou stvoření, vděčností z toho, co jsme v životě dostali, a také zármutkem nad tím, oč jsme přišli. A pak – někde mezi Betlémem a vzdáleným Babylonem dnešního světa – je Jeruzalém s Písmem, svědčícím o Božím jednání, o tom, jak se Bůh dával poznat v dějinách spásy, se svědectvím víry těch, kdo se s ním setkali před námi.  A tohle všechno se musí propojit, aby z toho vznikl zázrak víry, našeho osobního společenství s Kristem, které je neseno také naším vzájemným společenstvím těch, kdo se různým způsobem s Kristem setkali. Podobně jako Marie a Josef, pastýři a mudrci měli každý jinou zkušenost, ale všichni se setkali u jeslí a tam se stali bratry a sestrami.

A to podstatné, co se v tomto setkání podle Matouše děje, je setkání Židů a pohanů. Blízkých a vzdálených. Byl to apoštol Pavel, apoštol pohanů, který nejhlubším způsobem pochopil Boží tajemství,
“že totiž pohané jsou spoludědicové a údy téhož těla a spoluúčastníci toho zaslíbení v Kristu Ježíši skrze evangelium.” A víme, že to nebylo bez bolesti a že toto poznání bylo v rané církvi spojeno s konflikty mezi stoupenci názoru, že křesťané se nejprve musí stát židy obřízkou a přijetí ustanovení Zákona, a právě Pavlem, který sám žil přísně podle zákona, ale právě proto s takovou ostrostí pochopil a vyjádřil, že cesta pohanů do církve vede v Kristu přímo. Dnes něco podobného v církvi prožíváme v kontextu vztahu těch, kdo v církvi vyrostli a jsou nositelé určitých tradic (nebo jen lidských zvyklostí) a těch, kdo se obrátili a vstupují do církve nově a promýšlí víru a křesťanský život v nových souvislostech. Je přitom zřejmé, že církev bez nových impulsů by na své cestě za Kristem ustrnula. A že nadšení mladé víry se potřebuje opřít o něco pevného a prověřeného.

Mudrce od východu máme v tradici spojené s koledou, požehnáním a až pohádkovým vyprávěním pro děti. Ovšem vlastní příběh v evangeliu tak idylický není. Je v něm cítit napětí a hrozba, která se nakonec skutečně naplní:

“…hle, mágové od východu přišli do Jeruzaléma a říkali: „Kde je ten narozený král Židů? Spatřili jsme jeho hvězdu, když vycházela, a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel král Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém.”

Otázka po Kristu, který přináší pokoj, přináší zároveň znepokojení. Bylo tomu tak při jeho narození, za jeho života – a je tomu tak i dnes. Udržovat neškodné tradice, to je ceněno. Ale zvěstovat Krista, o kterém ty tradice původně svědčí, to přináší rozpačitost, znepokojení nebo i otevřený konflikt. O Vánocích neslavíme jen Kristovo narození, ale také památku betlémských nemluvňat, která Herodes nechal zmasakrovat ze strachu o pozemskou moc. I dnes jsou ti, kdo Krista vyznávají, nejpronásledovanější skupinou ve světě.

Otázka tedy zní: Jestli to za to všechno stojí? Zda by nebylo lepší, kdyby se mudrci drželi svého hvězdopraveckého pohanství a hleděli si hvězd. Kdyby se nevydávali na dalekou cestu do úplně jiné kultury a náboženství. Kdyby před mocnými nekladli podivné otázky. Zůstal by zachován status quo, nebylo by žádné znepokojení a betlémské děti by nepřišly o život. Ano, křesťanství je nebezpečné – to už rozpoznali farizeové i římští vládci. Není nebezpečné tím, že by usilovalo o politický převrat nebo zpochybňovalo rozumné světské zákony. Ale je nebezpečné tím, že ukazuje věci ve světle Božího království, zpochybňuje to, co má platit jako absolutní měřítko, klade nad pozemskou moc ještě jinou moc, která není z tohoto světa. Ježíš během svého života připravoval učedníky na nepřijetí i otevřené nepřátelství. Být kristovcem znamená být připraven se něčeho pro Krista vzdát jako on vydal svůj život. V tomto smyslu Pán říká, že nepřinesl pokoj, ale meč. Přišel na zem uvrhnout oheň, který vyzkouší ryzost a opravdovost všeho. A my všichni dříve nebo později budeme stát před otázkou, zda nám Kristus za škody stojí, zda je pro nás důležitější pohodový život a klid nebo zda je důležitější “zjevení Páně”, poznání Krista, které vede ke skutečnému a plnému životu i přes ztráty a porážky. A jste to vy, kdo svědčíte o Kristu ve svých zaměstnáních, rodinách, mezi přáteli. Znáte situace, kdy stejně dříve jako dnes, je to na vás, na kterou stranu se postavíte a zda se pro Krista vzdáte nějakých výhod nebo přijmete nějakou ztrátu.

Ale abychom nekončili tím, co k evangeliu patří spíše jako jakýsi vedlejší produkt. Na ten se nemáme soustředit a hledat všude nepřátelství, protože máme také nečekaně dobré zkušenosti, jen s tím máme počítat.

“Když spatřili hvězdu, nesmírně se zaradovali. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou. Padli na zem a poklonili se mu. Pak otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu.”

K tomu vyprávění o mudrcích spěje. Je tu někdo, kdo přijde zdaleka a je najednou blízko Bohu. A znamená to pro něj velkou radost. A ta se projeví klaněním a obětováním darů. Máme dnes – zvláště jako moderní evangelíci – vůbec nějaký smysl pro to, co se zde děje? Pro obětování Bohu, pro klanění (tedy doslova proskynezi – pokleknutí nebo dokonce padnutí na zem), pro úctu k Bohu, která se projevuje také navenek třeba užitím vzácných předmětů?
To podstatné, oč tu jde, je oslava Boha. To je ono finále vánočního vyprávění, které stejně najdeme I u Lukáše: “Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co uslyšeli a uviděli, jak jim to bylo řečeno.” A to je také začátek a program našeho křesťanského života, života těch, kdo se znovu narodili z vody a z Ducha. K oslavě Boha nás vyzývají žalmy. A v Novém zákoně nás apoštol vyzývá, abychom jako vykoupení Boha oslavovali nejen žalmy, chválami a zpěvem, ale také svým tělem a celým životem.
A to se projeví také navenek – v bohoslužbě i službě bližním. V tom, zda jako mágové, dáme Bohu to nejlepší nebo aspoň první - ze svých sil, ze svého času, ze svých obdarování i ze svého majetku. Vánoční prožitek setkání u jeslí pomine. Má ale zůstat postoj oslavy, chvály a vděčnosti, který bude žít ze stálého naslouchání Božímu slovu a modlitby bez ustání.

I my se tedy radujme z toho, že jsme se jako vzdálení skrze Kristovo narození a prolitou krev stali blízkými, že jsme porozuměli tajemství, které se v Kristu zjevilo, že je smíme spolu slavit a předávat dál.