Povstat k životu

Homilie na 5. neděli v postu A

Biblické texty zde

Do postu vstupujeme znamením popela s připomínkou pomíjivosti, abychom o Velikonocích zpívali radostné Aleluja a slavili vzkříšení: patří to k sobě jako mrtvá a živá voda v pohádkách. Nejprve je třeba náš rozbitý život třeba polít mrtvou vodou pokání, lítosti, aby mohl být proměněn a povstat k něčemu novému. Naše přirozená lidská vitalita nestačí k tomu, aby se v nás mohl zrodit život Boží.

Svědectví o vzkříšení Lazara čteme na pohřbech jako výraz víry ve vzkříšení těla. Tak v epištole: „Ten, který vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých, oživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha, který ve vás přebývá.“ (Ř 8,11). Jenže toto chápání vyprávěni trochu pokulhává. Lazar je sice vzkříšen, ale zpět do tohoto života, čeká ho znovu blízkost Kristu v jeho odmítnutí, pravděpodobně další nemoc a smrt. Lazarovo vzkříšení není jednoznačně radostná událost. Zůstává na něm určitá pachuť smutku, návratu toho starého nevykoupeného života a těla. Jan ale mluví o Ježíšových zázracích jako o znameních. A tohle je opravdu to poslední, největší znamení, které přesahuje všechno myslitelné a představitelné. V textu samotném slyšíme srovnání s otevřením očí slepému od narození: „Nemohl ten, který otevřel oči slepého, způsobit také, aby tento člověk nezemřel?“ Také tady je řečeno, že ta nemoc není trest za hřích a není ke smrti, “ale k Boží slávě, aby Boží Syn byl skrze ni oslaven”.

Ježíš nechává Lazara zemřít, aby ho nemohl uzdravit, ale aby na něm mohl vykonat něco víc. A o to jde i v naší velikonoční víře, která se má v nadcházejících dnech znovu “probudit ze spánku”. Proto se postíme a proto slavíme Velikonoce: abychom pochopili, že Boží jednání s námi překračuje hranice toho, co je možné a co známe z běhu tohoto světa. Že nám Bůh nechce jen pomáhat v našich těžkostech, dávat požehnání naší práci a pomáhat nám řešit naše problémy (i když to také ano!). Ale že nám chce dát něco kvalitativně jiného, něco víc: věčný život, podíl na Kristově vzkříšení. Jenže vzkříšení, nový život má jeden nepříjemný předpoklad: smrt. To pochopil Tomáš, když vyzývá: „Pojďme i my, ať spolu s ním zemřeme!“ Proto se také stal tím, kdo první vyznal víru ve Vzkříšeného. Toto napětí řešil už Pavel s Korintskými: “Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme pod těžkým břemenem, neboť nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem.” Toužíme po nebeském, ale nechce se nám svléci po-zemské – radši bychom si nebeský kabát přehodili přes pozemský svetr. Jenže to právě nejde. Nejprve je třeba být svlečen. Nazí jsme přišli na svět a nazí z něj zase půjdeme. Smrt je ta úzká brána, kterou se jde k životu. Velikonoce slavíme každý rok proto, abychom se to učili chápat.

Ale zpět k textu: U Ježíšových znamení jsou vždy důležitá Ježíšova slova, která ho umožňují chápat. V tomto případě je to rozhovor s Martou, resp. otázka, kterou jí klade: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít. 26A každý, kdo žije a věří ve mne, jistě nezemře na věčnost. Věříš tomu?“ Marta věří ve vzkříšení na konci času, věří, že Bůh slyší modlitby, věří, že Ježíš je Me-siáš. Věří, že Ježíš uzdravuje a kdyby tu byl, bratr by nezemřel. Ale Ježíš ji zve ještě k jiné víře: Život a vzkříšení, to není něco, co přijde po smrti. Život a vzkříšení je Někdo, Kristus sám. A týká se už tohoto času. Kdo žije a věří – ten má život věčný a i když ho čeká smrt těla, v tomto smyslu nezemře: jeho společenství s Bohem nebude zrušeno, ale naplněno a smrtí dovršeno.
Vzkříšení Lazara v tomto rozvíjí uzdravení slepého od narození. Uviděl světlo světa, Krista: „V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila”. Světlo lidí je život. A ten-to život není jen přirozená vitalita: ta je vlastní všemu stvoření, ale má své limity. Ale je to život, který je v plnosti v Kristu a na kterém nám dává ve víře podíl. Neni to jen věc budoucnosti, ale přítomnosti: A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (J 17,3) A tak máme chápat vzkříšení Lazara nikoli jako kuriozitu, ale znamení, které se nás bezprostředně týká. Také nám Ježíš směřuje otázku, zda věříme – ne v život po životě, ale že on sám je život a vzkříšení, že ve společenství s ním máme podíl na životě přes všechny bolesti i samu smrt. Že tento nový život není jen věcí budoucnosti, kdy se má dovršit, ale že z ně máme čer-pat a žít z něj již teď. Že I nám říká: “Odstraňte ten kámen” z vašich srdcí, zatemněných nedůvěrou, a “Vyjdi ven”, abychom povstali ze smrti a žili plněji z moci jeho Ducha.