Oživení Duchem

Kázání na neděli svatodušní

První čtení: Ezechiel 37

1 Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí,
2 a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché.
3 I otázal se mne: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Odpověděl jsem: „Panovníku Hospodine, ty to víš.“
4 Tu mi řekl: „Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo!
5 Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete.
6 Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin.“
7 Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé.
8 Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl.
9 Tu mi řekl: „Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!“
10 Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko.
11 Potom mi řekl: „Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: ‚Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.‘
12 Proto prorokuj a řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země.
13 I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide.
14 Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já, Hospodin, jsem to vyhlásil i vykonal, je výrok Hospodinův.“

Evangelium: Jan 7

37 V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!
38 Kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra,‘ jak praví Písmo.“
39 To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.

"Naše" údolí suchých kostí

Slova, která budou základem dnešního zvěstování, jsou zapsána u proroka Ezechiele: „Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. (Ezechiel 37,5)“

Svatodušní svátky se letos téměř dotýkají s koncem školního roku, který tvoří pracovní rytmus mnohých z nás. Možná se leckdo z nás v této době cítí už vyčerpaný, vyprahlý a žíznivý – jako vymačkaný citrón, vyždímaná houba nebo jako ty „velice suché“ kosti. Jako ten, kdo touží po občerstvení, napojení, oživení.

Není už samo toto přiznání ohromně osvobozující? Tváří v tvář biblickým textům si můžeme přiznat, že se nám něčeho nedostává, něco k životu potřebujeme, co nemáme ve svých rukou a sami v sobě. Nemusíme hrát hru na to, že vše zvládáme a nic nám nechybí. Můžeme také toužit a prosit.

Nemusíme ale hledět jen do svého nitra. Takových „údolí suchých kostí“ máme mnoho kolem sebe. Je to odosobněný svět institucí, forem, čísel, standardů a kolonek, který nás obklopuje. Všechny tyto věci, které nám mají a mohou být oporou, se mohou stát také prázdnými a bezživotnými jako rodiny bez blízkosti, diakonie bez lásky, církev bez radosti.

Ale pozor, Bible není příručka revolucionáře. Cesta nevede přes zrušení institucí k nějaké bezforemné „říši Ducha“. Suché kosti nejsou pohřbeny a zapomenuty. Ale Bůh do nich uvede svého Ducha a ony zase oživnou. To je, myslím, to, co i my potřebujeme dnes zažít. Nevyřešíme problémy společnosti ani naši unavenost tím, že odvrhneme všechny formy jako staré a budeme velebit spontaneitu a volnost. Kosti mají důležitý úkol. Tvoří kostru, která drží celé tělo pohromadě. Zbavit se kostí znamená nechat celou stavbu lidského organismu zhroutit se.

Ezechiel má jiný recept, podle něhož se i my můžeme dnes s užitkem řídit: vrátit suchým kostem život, nechat je naplnit Duchem a znovu ožít.

Co je spiritualita?

Dnes slavíme svátek Seslání Ducha svatého. Připomínáme si událost, kdy o Letnicích Duch Boží sestoupil na apoštoly a proměnil jejich strach a uzavřenost v odhodlanost a touhu podělit se se všemi přes všechny překážky o radostnou zvěst o Ježíši Kristu. Nevzpomínáme na to ale jako na událost minulosti, ale slavíme to jako tajemství, z něhož se církev stále rodí a z něhož žije dnes stejně jako před dvěma tisíci lety.

Ze slova Duch vychází pojmy jako duchovní život či spiritualita. Pojmy, v posledních desetiletích opět velmi frekventované a pro mnoho lidí důležité. To je přece určité znamení doby, hnutí Ducha – a tudíž výzva pro nás.

Podle sociologů náboženství jsme od druhé poloviny minulého století svědky a aktéry významné proměny náboženství aspoň v naší západní společnosti. To sice přestává být samozřejmým tmelem společnosti, společensky usazeným a samozřejmě sdíleným jevem, ale zato roste touha a poptávka po skutečné duchovní zkušenosti. Jsme do značné míry společností žíznících a hledajících.
A Ježíšova slova o Duchu do této situace přece mluví tak srozumitelně a prostě: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra, jak praví Písmo.“ Duch je ten, kdo nám dává účast na životě Božím.

Živá voda – to je v Písmu voda pramenitá, proudící, žádný stojatý a zkalený rybník. A také tekoucí voda má své úseky: nejprve je to horská jiskrná bystřina a postupně, jak cestou ztrácí sílu a nabírá okolní toky, se z ní stává líná, ale zároveň hluboká řeka. Ježíš mluví právě o tom prameni. Zve nás od nánosů k živému zdroji.

A tento zdroj má plynout z lidského nitra. Tato niternost víry, to je to, co Ježíše jistě charakterizovalo. Ovšem nebyla to niternost pouze citová, jak to známe z mnoha podob zbožnosti spíše moderního ražení. Kde je vlastně to nejhlubší nitro našeho já? Pro věřícího to nejsou to naše pocity. Když odložíme všechno, co zakrývá pramen našeho křtu, a sestoupíme hlouběji, objevíme zřídla Ducha svatého. Boha, který není podle Písma jen nad námi či vedle nás, ale také v nás. Objevíme pramen, který  je nevyčerpatelný.

Dva pohyby

A o toto odkrývání pramenů a naplňování starých i nových forem životem v našem duchovním životě jde. K životu společenství církve patří institucionalizace, potřeba věci víry ukotvit, vytvořit pevnou kostru, která může celé tělo nést navzdory času a překážkám. A zároveň k němu patří i stále nový pohyb Ducha s jeho dary, nazvěme to třeba „charismatizací“. Když se touha po letu na křídlech Ducha odpoutá od kompasu a kormidla víry, končí to nezřídka pádem. A naopak: když se pevně vystavěná budova víry uzavře vanutí Ducha, pak se z ní stane mrtvý dům, suchá kostra, která jen připomíná někdejší život.

Ve skutečnosti potřebujeme oporu osvědčených tradic. Jejich smysl je ale v tom, aby nám pomohly „spustit sítě na hlubinu“, nepít vodu z rybníků, ale přímo z pramene. Jsou jako žebroví studně, skrze něž můžeme načerpat čistou a chladnou vodu z hloubky. Žít duchovní život znamená objevit „nitro“ vnějších věcí – žhoucí střed.

A zároveň toto naše stále obnovované, živé a přímé spojení s Hospodinem skrze jeho Ducha dokáže oživit i vnější formy, naplnit obsahem naše vyprázdněné instituce a nakonec i utišit palčivou žízeň, únavu a bolest  v našich srdcích.
A proto: „Přijď ode všech světových stran, Duchu, dýchni na ty mrtvé, ať ožijí.“

Pane Ježíši Kriste,
ty jsi dal svým apoštolům Ducha svatého
a zaslíbil jsi jej také všem, kdo o něj prosí.
Sešli nám tohoto Ducha a naplň svým pokojem srdce všech, jimž jsi daroval víru. Tobě buď sláva navěky.