O odvaze a víře

Homilie na 12. neděli v mezidobí B

Téhož dne večer jim řekl: "Přeplavme se na druhou stranu!"
I opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely.
Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná.
On však na zádi lodi na podušce spal. I probudí ho a řeknou mu: "Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?"
Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: "Zmlkni a utiš se!" I ustal vítr a bylo veliké ticho.
A řekl jim: "Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru?"
Zděsili se velikou bázní a říkali jeden druhému: "Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?"

Marek 4:35 – 41

Před časem se mne hluboce dotklo svědectví mnichů z jednoho koptského kláštera v oblasti, ohrožované útoky Islámského státu. Když se jich ptali, zda se nebojí, že budou také přepadeni a zabiti, odpověděli: Že je IS zabijte, to nepovažují za problém, protože to je jistě jen otázkou času, ale co je skutečně trápí je, že neprší. Když nezaprší, nevyrostou fazole, místní k nim nebudou pro ně chodit a oni jim nebudou moci zvěstovat evangelium, což je jejich poslání.
Loď, na níž v dnešním evangeliu dochází k divu utišení bouře, je lodí zvěstování. Je to ta loď, do níž Ježíš ráno usedl a z níž učil zástupy. Není to loďka našeho života, která čelí těžkostem, jak dnešní evangelium chápou např. některé zbožné písně, ale je to loď církve. Učedníci jsou na ní společně s Ježíšem. Ovšem tím, že ho vzali do lodi, jen odpověděli na jeho výzvu: "Přeplavme se na druhou stranu!" Je to on, kdo tuto plavbu – a také existenci církve - inicioval a kdo za ni nakonec nese odpovědnost. Ovšem i učedníci v příběhu této plavby hrají důležitou roli – tím, že svého Učitele poslechli, přijali ho, a pak k němu také v nouzi volali a žasli nad jeho pomocí. To je i náš úkol.

Nejprve se ale strhla bouře. A zatímco Ježíš spal na vyvýšené zádi, učedníkům voda z vln, přelévajících se do lodi, začala doslova téct do bot. A navíc padá tma a pevný břeh v nedohlednu.
Učedníci se bojí o svůj život. Jejich hlavní starostí je přežít. Ale Ježíšovi zjevně dělá – podobně jako těm koptským mnichům – starost něco úplně jiného: "Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru?" Zásadním problémem církve není vnější ohrožení nebo nějaký nouzový stav, ale její strach a nevíra. Je zajímavé, že když ve Zjevení Janově čteme katalog těch, které čeká druhá, ta definitivní smrt, jsou na prvním místě jmenováni zbabělci a nevěrní. Nebo chcete-li to podstatné, oč jde v následování Krista, slyšet pozitivně: „Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy. (2Tm 1,7)“ To je mimochodem verš, který se stal v minulých měsících refrénem řady teologických pojednání o hledání odpovídající křesťanské reakce na pandemii.
Odvaha jít s Ježíšem do rizika a důvěra, že on má nakonec vše ve svých rukou – to má být základní rys učednictví. Nemusíme být hned v situaci pronásledování, stačí když se budeme učit čelit nejisté budoucnosti a problémům, které nám věrnost Kristovu evangeliu přinese.

Pro nás povzbuzující je, že ani apoštolové v této škole víry nebyli žádní premianty a hrdinové. Nechali se přemoci strachem a pochybnostmi. Ale, jak jsme slyšeli v dnešním 107. žalmu: „…když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vyvedl je z tísně: utišil tu bouři, ztichlo vlnobití.“ Boží moc a záchranu zakoušíme uprostřed naší slabosti a pochybností!
Vždyť ani Pán sám nás nezachránil jako superhrdina, znamením spásy je nám znamení Jonášovo: Krista, který přijal ponížení a padl pro nás do hlubiny smrti. Ale Bůh ho z ní vytrhl a tak otevřel i nám cestu záchrany, cestu „na druhý břeh“. Je to cesta důvěry a odvahy, na níž nejde o záchranu sebe sama, o sebezáchovu, ale k níž patří ochota ztratit svůj život, abychom ho získali.