O Božím otálení

Kázání na Památku zesnulých

1 Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta.
2 To byla ta Marie, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy; a její bratr Lazar byl nemocen.
3 Sestry mu vzkázaly: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen.“
4 Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“
5 Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval.
6 Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl.
7 Teprve potom řekl svým učedníkům: „Pojďme opět do Judska!“
8 Učedníci mu řekli: „Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé kamenovat, a zase tam chceš jít?“
9 Ježíš odpověděl: „Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa.
10 Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla.“
11 To pověděl a dodal: „Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit.“
12 Učedníci mu řekli: „Pane, spí-li, uzdraví se.“
13 Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku.
14 Tehdy jim Ježíš řekl přímo: „Lazar umřel.
15 A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!“
16 Tomáš, jinak Didymos, řekl ostatním učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“
17 Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je již čtyři dny v hrobě.
18 Betanie byla blízko Jeruzaléma, necelou hodinu cesty,
19 a mnozí z Židů přišli k Martě a Marii, aby je potěšili v zármutku nad jejich bratrem.
20 Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, šla mu naproti. Marie zůstala doma.
21 Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.
22 Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“
23 Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“
24 Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“
25 Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.
26 A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“
27 Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“
28 S těmi slovy odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Je tu Mistr a volá tě.“
29 Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu.
30 Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kde se s ním Marta setkala.
31 Když viděli Židé, kteří byli s Marií v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; domnívali se, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala.
32 Jakmile Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám a řekla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“
33 Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil a vzrušen
34 řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď se podívat!“
35 Ježíšovi vstoupily do očí slzy.
36 Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“
37 Někteří z nich však řekli: „Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?“
38 Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen.
39 Ježíš řekl: „Zvedněte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu řekla: „Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den.“
40 Ježíš jí odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“
41 Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel.
42 Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“
43 Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“
44 Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“

Jan 11

V těchto dnech myslíme na naše zemřelé. Víme, jak těžké je najít dobrá slova u lůžka vážně nemocného nebo nad něčím hrobem, jak tíživý je zármutek nad ztrátou někoho blízkého.
Je důležité slyšet, že i v tomhle je Ježíš pravým člověkem. Má rád svého přítele. Tváří v tvář jeho smrti pláče, zápasí, chvěje se. Sdílí s námi náš zármutek a bolest.
Důležité je také vědět, že i lidé, kteří šli cestou víry před námi, prožívali podobné věci a kladli si stejné otázky. Nejsme v tom sami.

Jenže celým vyprávěním se také line jako červená niť skutečnost, která nás může provokovat a překvapovat: Ježíšovo otálení. Ježíš se chová zvláštně. Na začátku mu Marie s Martou vzkáží: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen.“ To je úpěnlivá prosba: Pane, přijď a uzdrav ho! Ale Ježíš místo aby spěchal do Betanie, řekne tajemná slova: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven“. A zůstane na místě ještě dva dny.
Řečeno naplno: Ježíš schválně čeká na Lazarovu smrt, smrt toho, kterého miloval. Ježíš ho nechal umřít, přestože slyšel prosbu jeho sester.
A pozor: rozhovor mezi Ježíšem a jeho učedníky v tuto chvíli ukazuje, že nejde o nějaké zanedbání, nedostatek či poruchu v tom, co bylo Ježíšovým posláním. Ale že jsme tady přímo u jádra jeho cesty. A že když tohle nepochopíme, mineme se s ním. A zůstane nám jen zklamání z „nefungujících modliteb“.

Ježíš říká svým učedníkům, tedy i nám, že k cíli se musí dojít oklikou, k životu smrtí. Najednou se Lazarův příběh dotýká s příběhem nás všech, třeba zdravých a živých. Učedníci se bojí jít znovu do Judska, protože oprávněně ví, že jim tam hrozí nebezpečí. Bojí se o svůj život. A Ježíš jim na to odpoví: „Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla.“ Hrozivá není cesta, která je před námi, ani ta poslední. Jde o to, zda na cestu tmou máme světlo. „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života,“ říká Ježíš na jiném místě u Jana.
Utrpení a smrt jsou účastí na Ježíšově cestě. Spojují nás s ním. Patří do Božího plánu spásy. Neznamenají, že nás Bůh opustil. Naopak: jsou součástí cesty, kterou Ježíš prošel – a znovu prochází s námi - k Bohu.

Proč?

Tato skutečnost vysvítá i z následného rozhovoru s Lazarovými sestrami, Marií a Martou. Marta a posléze i Marie vítá Ježíše výrokem: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“ Vlastně je to distingovaná výčitka: Proč jsi tady nebyl, když jsme tě potřebovali, když ještě žil a mohl jsi pro něj něco udělat? Naplno to vysloví někdo ze zástupu: „Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?“ Známe tu otázku i my v mnoha podobách: Proč se mi to stalo? Kde jsi byl, Bože, když…
Ježíš ujišťuje Martu: „Tvůj bratr vstane.“ A Marta odpovídá tím, že se hlásí k víře ve vzkříšení v poslední den, která v té době byla již součástí vyznání víry většiny Izraele, zvláště „chudých v zemi“, kteří očekávali Hospodinovo zastání.
A Ježíš na to říká ta slavná slova, která si necháme tesat na naše náhrobky: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ Otázka „Věříš tomu?“ určená Martě, je klíčovou i pro nás.

Marta věří ve vzkříšení jako „v něco“. V něco, co patří k článkům víry, co jednou přijde. Možná někdy podobně my věříme ve věčný život jako život po životě. Jenže v Krédu nevyznáváme víru ve věčný život a těla z mrtvých vzkříšení, nýbrž víru v Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého a v důsledku toho také věříme život věčný. Bez toho „v“.
Vzkříšení a život není něco, ale někdo. Tomu patří naše víra „v“. Ne něco, co jednou snad přijde, ale někdo, kdo tu již teď je. Ten, který říká: „Neboj se! Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu. (Zj 1,17-18)“

Kristus je víc než náš přítel a pomocník v běhu života. Teprve v jeho příběhu se nám odhaluje tajemství člověka, tajemství naší existence. Tajemství, jehož dvojí tvář se odkrývá v Ježíšově dialogu s učedníky a s Lazarovými sestrami: Učedníci vstupují s Ježíšem na cestu kříže, cestu sebezmaření vlastního života. A ženy slyší ujištění o tom, že Ježíšova cesta není smrt a zánik, ale vzkříšení a život. Ale pochopit toto tajemství spásy lze jen tehdy, když obojí spojíme – jako to bylo spojeno v Ježíšově příběhu.

Třetí dialog

Vlastně je tu ještě jeden dialog, který Ježíš vede – a to přímo nad Lazarovým hrobem. Je to jeho modlitba k Otci: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Po těchto slovech zavolá Lazara z hrobu.
Sestrám Lazarovým se asi zdálo, že jejich prosba vyslyšena nebyla. Ale Ježíš děkuje Otci za vyslyšení. Pozor: ještě nad hrobem s mrtvým! Vzdává mu díky. Vyjadřuje důvěru a odevzdání do jeho rukou. V tom je jeho život a v tom je i náš život.

Lazara křísí kvůli zástupu. Je to znamení, které nemá cíl sám v sobě. Lazar přece zase onemocní a zemře. Ale má nám pomoci uvěřit.
Uvěřit v Krista, který je vzkříšení a život. Ale můžeme se - na základě této víry jako důvěry - také ptát: Uvěřit čemu? Že naše „nemoc není k smrti, ale k slávě Boží“. Ježíš nespěchá do Betanie, nechá Lazara umřít. Boží láska nás někdy zdánlivě opouští. Ale to proto, že k životu vede cesta přes kříž. Ke slávě smrtí. A smrt není konečnou stanicí, ale přechodem z tohoto světa do Božího náručí.

Pane, v našem světě smrti doufáme v tebe.
Nasměruj náš pohled nad hroby,
dej, abychom kráčeli s důvěrou vstříc tvé budoucnosti
a získali život.
Pomoz nám pro svou lásku.