Nazval jsem vás přáteli

Homilie na 6. neděli velikonoční B

Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce.
Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.
To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná."
"To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.
Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.
Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.
Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.
Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu.
To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali.

Jan 15:9 – 17

V jedné knize popisuje Václav Cílek svou zkušenost z účasti na bohoslužbě v zámoří: Po křtu malého dítěte ho farář vyzvedl nad hlavu shromáždění a řekl mu: To je tvá rodina. Ano, církev je nová rodina. Jestliže ke stvoření patří pro muže příkaz opustit otce a matku přilnout ke své ženě a být jedním tělem, pak k Božímu království, které zvěstuje a ztělesňuje Ježíš, náleží vědomí, že naše pokrevní příbuzenství v něm hraje pouze předběžnou roli.

Nazýváme se bratry a sestrami a skutečně jimi jsme jako děti nebeského Otce. Našli bychom i jiná novozákonní oslovení: Svatí, milovaní… Ale víte, že v oslovení dávám přednost pojmu „přátelé“. Sourozenectví mi asi zní příliš familiárně, příliš zdůrazňuje spojení těla a krve (ale ovšem: v křesťanském užití to není naše tělo a krev, ale Kristovo tělo a jeho krev, které nás spojují). Přátelství je naproti tomu věcí volby a vnitřního porozumění. A jestliže Jan dává zaznít Ježíšovým slovům o přátelství, smíme v tom slyšet také otevřenost pro zkušenost jeho řeckých posluchačů. V antice bylo přátelství velmi ceněno. Aristoteles říká, že ho definuje rovnost partnerů.

Jenže zde naši představu přátelství musíme poměřit evangeliem. V našem přátelství s Kristem jsme spříznění volbou, ale nikoli naší volbou, ale Kristovým rozhodnutím pro nás. „Ne vy jste si vybrali mne, ale já jsem si vybral vás…“ Ježíš není náš přítel ve smyslu „Hurá aleluja, Ježíš mě má rád, on je můj kamarád“. Tohle přátelství je nerovnovážné, asymetrické, vzniklo z Kristova rozhodnutí, z jeho lásky, která se stala činem: „Nikdo nemá větší lásku než tu, že položí svou duši za své přátele.“

Kristovými přáteli jsme podmíněně – jestliže činíme, co nám přikazuje. A jsme jeho přáteli proto, že za nás jako za přátele zemřel, i když jsme byli jeho nepřáteli. Přikázání milovat nepřátele, které známe z Kázání na hoře, Ježíš sám naplňuje ve vztahu k nám. Apoštol Pavel to vyjadřuje v 5. kapitole listu Římanům: „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ A dodává: „Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život.“

Co tedy znamená naše přátelství s Kristem, resp. přesněji jeho přátelství s námi?

Především vyjadřuje hloubku a vzájemnost vztahu. Kristus pro nás nemá pro nás být jen vzdáleným Pánem, ale někým blízkým, s kým prožíváme osobní porozumění. Přítelem člověka není pes. Víme, že Adam nenašel v celém stvoření pomoc jemu rovnou, až v Evě. Ale máme zkušenost, že ani mezilidská láska nemůže dosáhnout do nejhlubších hlubin naší duše, která je stvořena pro Boha a, jak říká Augustin, srdce lidské zůstává neklidné, dokud nespočine v Bohu.

Přátelství také znamená sdílení tajemství. Jsou věci, které zůstávají mezi přáteli. „Už vás nenazývám otroky, protože otrok neví, co činí jeho pán; nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám oznámil všechno, co jsem uslyšel od svého Otce.“ Ježíš si nenechal nic pro sebe. Vše, co dostal od svého Otce, zjevil a dal i nám – včetně Božího synovství. Nechtěl plnost Boží království dosáhnout bez nás, a proto se ponížil, aby nám dal poznat Otcovu lásku.

A jestliže pochopíme, že ovocem, které nesou ratolesti spojené s vinným kmenem, je láska, že láska je tou formou společenství mezi Otcem a Synem a že touto láskou je Duch svatý v nás a že zůstávat v Kristu znamená zůstávat v lásce, pak se láska bude stávat stále více pojivem také mezi námi, láskou vzájemnou. Protože přátelství, to neznamená dělat věci jako otroci a služebníci – z donucení a vnějšího přikázání – ale z vnitřního porozumění a vědomí sounáležitosti. A tak i láska se stává něčím více než přikázáním, přikázáním novým – něčím, co spontánně plyne z víry, z našeho přátelství s Kristem.