Kříž - znamení zla i lásky

Meditace na Velký pátek, Den ukřižování Páně

Dočetli jsme pašije. Stojíme dnes pod křížem Kristovým. Co vlastně vidíme? A co v nás ten pohled má vyvolat? Chtěl bych se s vámi podělit o čtyři úhly pohledu.

Za prvé: Vidíme utrpení člověka. Probouzí v nás soucit. Je to ta nejzákladnější lidská rovina, na níž se s Kristovým utrpením setkáváme. Není to vše, ale není to ani málo.
Mít oči otevřené, ochotné vnímat utrpení druhých není nic samozřejmého. Náš život se často podobá Velkému pátku. Pro nás – křesťany i ty, kdo jsou na cestě – je důležité vědět, že i to je místo, kde je Bůh.

Za druhé: Když už se na pašije podíváme očima Písma, uvidíme něco víc. Prorok Izajáš vysvětluje utrpení Božího služebníka slovy: Byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Zde užitá předložka „min“ se nepřekládá pro ale od nebo genitivem: byl zmučen našimi nevěrnostmi, naší nepravostí.
Kristův kříž vypovídá hlavně o nás, je zhuštěným obrazem světa, který my lidé utváříme – světa, ve kterém je láska odsouzena a zabita; ve kterém nevinní trpí a jsou souzeni; čistota a pravda jsou poplivány. To, co na kříži vidíme, je náš hřích. Takový je svět, který utváříme; takoví jsme my.

Do třetice: Ježíš trpí jako mnoho lidí před ním i po něm. Mnozí trpěli déle a víc. V čem je jeho utrpení tedy zvláštní, jiné?
Zlo zpravidla plodí další zlo, utrpení další utrpení. Chceme se pohany a zranění zbavit tím, že je uvrhneme na někoho jiného - na viníka nebo nějakého "obětního beránka". Roztáčíme spirálu pomsty a násilí.
Ježíšův kříž je ale jako hromosvod. Úder nenávisti nezapálí další požár zloby. Ale uhasí ho tím, že se jím nechá zasáhnout a spálit.

Pokud vám to zní jako příliš vznosná slova, představte si nějakou běžnou situaci. Máme určitou představu, plán, po něčem toužíme. A něco nebo někdo nám zkříží cestu. Vezme nám něco, na co cítíme mít právo. Nespravedlivě nás urazí nebo zraní.
Můžeme mu to vrátit. Můžeme bojovat, vyčítat, bránit se... Anebo můžeme zkusit najít odstup od sebe sama a svých potřeb. A přijmout, že to je způsob, kterým Bůh něco koná, naplňuje možná svůj plán, který je jen radikálně jiný od toho našeho. Ne, že by naše role v tom dění nebyla důležitá, že bychom byli jen loutky - ale občas je i naší rolí to, co bylo rolí Krista v pašijích: nechat věci se dít, přijmout je a nechat (na nás) dopadnout.

Pohled čtvrtý: Ten nám zase otevírá jen Písmo. Ježíš nepřijímá jen to, co na něj třebas nespravedlivě dopadá. Bere na sebe něco víc, než by musel. On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných, končí Izajášovo proroctví. Nechává na sebe dopadnout to, co nepatří jemu, ale nám – naši zlobu, nese ji a tak snímá.
Je beránek vedený na porážku a zároveň pastýř, který za ovce klade život. Na kříží se s námi spojuje a vyjadřuje lásku, o níž Šalomoun zpívá, že je silná jako smrt.

Milosrdný Bože a Otče,
ty jsi pro nás nelitoval ničeho, ani vlastního Syna Ježíše Krista, ale za nás a místo nás jsi jej vydal na smrt.
Prosíme tě, abychom na to spoléhali v životě i ve smrti, následovali a následovali ho cestou kříže.
Tobě buď sláva navěky.