Klíč k srdci a brána k životu

Homilie na 4. neděli velikonoční (Jubilate, Dobrého pastýře)

Jan 10, 1 - 10

Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají." Toto přirovnání jim Ježíš řekl; oni však nepochopili, co tím chtěl říci.
Řekl jim tedy Ježíš znovu: "Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly.
Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.

Otvírání bran

Touto dobou se každoročně otvírají brány hradů a zámků a mnozí turisté se těší, že jimi projdou a uvidí něco krásného a poznají nové věci. Vodáci zas odemykají řeky, otvírají se lázeňské prameny…
Z 10. kapitoly Janova evangelia – a spousty výtvarných ztvárnění a písní – známe ten obraz Ježíše jako dobrého pastýře. Ale Ježíš tu o sobě mluví nejdřív jako o bráně, „dveřích ovcí“. Obraz pastýře i dveří patří k sobě. Vychází ze zkušenosti Ježíšových posluchačů. Ovce z různých stád se na noc zavíraly do velké ohrady a u dveří hlídal vrátný. Pastýř šel spát ke své rodině a zrána opět přišel, vrátný mu otevřel, pastýř vešel dovnitř a svolával své ovečky. Znal je jménem, ony znaly jeho hlas – a tak šly za ním a on je vyvedl na pastvu.

Janův pastýřský obraz se před našima očima postupně rozvíjí. Nejprve o sobě Ježíš mluví jako o dveřích, bráně. Ta umožňuje pastýři vejít k ovcím a potom ovcím najít cestu k obživě. Obojí tu hraje svou roli. Jen Ježíš má klíč k lidskému srdci – k hlubině našeho lidství. Žádná jiná moc si na ni nesmí dělat nárok, nikomu jinému nepatří. Jinak se lákavá pastva mění v otroctví.

Poznat hlas pastýře

Obraz druhý: Vrátný otvírá bránu a ovce jsou za hlasem pastýře na pastvu. Celý ten obraz pastýře, dveří a ovcí dává smysl tehdy, když pastýř své ovce opravdu pozná a ony poznají jeho. Bez toho by to vůbec nefungovalo. Písmo říká, že „svolává jednu po druhé“ nebo „každou jejím jménem“. Pastýř se vůbec nedívá na ovce jako na anonymní stádo. Každou ovci zná a volá jménem.
My si přitom vzpomeneme na setkání Ježíše s Marií Magdalénou u prázdného hrobu, kdy ho poznala, když vyslovil její jméno. A vzpomeneme si také na to, když my jsme stáli u křtitelnice, hrobu i lůnu života, a naše jméno bylo navždy spojeno se jménem Trojjediného Boha. Ano, s každým z nás má Kristus jedinečný osobní vztah, každého z nás dokáže oslovit tak, abychom tomu rozuměli, abychom ho slyšeli a poznali mezi spoustou jiných hlasů. Ví, jak na tom každý jsme a vábí nás na cestu života, k dobré pastvě.
Napětí mezi individuálním a společným je ve víře důležité. Pán Bůh nás povolává jako jednotlivce, ale do společenství svého lidu. Obraz pastýře a ovcí nám dnes často zní vzdáleně právě proto, že si individualitu ceníme nade vše. A pojem stádo je pro nás vyloženě negativní. V křesťanském společenství mnohost neruší individualitu. Naopak individualita, vědomí povolání Kristem, společenství a společnou zodpovědnost za něj zakládá.

Život v hojnosti

A tím se dostáváme k poslednímu obrazu známého textu: Když pastýř ovce vyvedl, kráčí před nimi a ony jdou za ním. A on jim dává život v hojnosti.
Všimněte si, že pastýř ovce zezadu nepopohání holí, ale jde před nimi, prošlapává jim cestu a je jim příkladem.
Boží hospodaření, o kterém Jan mluví, nelze srovnávat s našimi velkochovy, kde dobytek dostane potravu naservírovanou přímo pod nos, vůbec nevyjde ze stáje, kde žije v bědných podmínkách. Dobrý pastýř vyvádí své ovce na pastvu do otevřené krajiny. Jde před nimi, takže je zezadu nekontroluje. Riskuje, že se některá ztratí. A přece mu to za to stojí, protože dobrý pastýř dává ovcím svobodu, Hospodin nám dává svobodu – už od stvoření, i ve věcech spásy. A když se ztratíme nebo zraníme, je připraven nás hledat a ošetřit. Když jsme si říkali, že na člověka v hlubině jeho lidství si nesmí dělat nárok žádná moc, neznamená to, že bychom byli podrobeni Boží „totalitě“. Bůh je úplně jiný než mocnosti našeho světa, je tak nepředstavitelně velký, že dokáže vládnout i prostřednictvím naší svobody.
Oč vlastně jde v tomhle zvláštním družstvu? Není to zisk majitele, není to dobrý oběd pastýře. Ale svobodný a naplněný život ovcí. A to je zřetelné kriterium, jak poznat dobré pastýře od zlodějů a lupičů. Známe úsloví: Chceš-li zbohatnout, založ nové náboženství. Už Ezechiel kritizuje pastýře, kteří pasou sami sebe místo aby se starali o stádo. Být dobrým pastýřem vlastně není moc idylický obrázek, znamená to vytvářet druhým prostor k životu a nasadit za ně svůj život.

Pane, voláš každého z nás naším jménem a vedeš nás i skrze kříž k plnosti života.
Dej, ať tě následujeme a zachovej nás ve svém společenství nyní i navěky.