Hledání Vzkříšeného

Homilie na neděli Zmrtvýchvstání Páně

Prvního dne týdne přišla Marie Magdalská časně ráno, ještě za tmy, ke hrobu a uviděla kámen odva-lený od hrobu. Běžela tedy a přišla k Šimonu Petrovi a k druhému učedníkovi, kterého měl Ježíš rád, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Běželi oba spolu, ale ten druhý učedník běžel napřed, rychleji než Petr, a přišel ke hrobu první. Naklonil se dovnitř a uviděl tam ležet plátna, ale dovnitř nevstoupil. Potom přišel také Šimon Petr, který šel za ním. Vešel do hrobu a uviděl tam ležet lněná plátna, avšak šátek, který byl na Ježíšově hlavě, neležel se lněnými plátny, nýbrž byl svinut zvlášť na jednom místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který k hrobu přišel první; i uviděl a uvěřil. Neboť ještě neznali Písmo, že musí vstát z mrtvých. Učedníci pak opět odešli domů. Marie stála venku před hrobem a plakala. Jak plakala, naklonila se do hrobu a uviděla dva anděly v bílém rouchu sedící na místě, kde leželo Ježíšovo tělo; jednoho u hlavy a druhého u nohou. A ti jí řekli: „Ženo, proč pláčeš?“ Řekla jim: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Když to řekla, otočila se dozadu a uviděla tam stát Ježíše; nevěděla však, že je to Ježíš. Ježíš jí řekl: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ Ona mu v domnění, že je to zahradník, řekla: „Pane, jestliže tys ho odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já si ho vezmu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Ona se otočila a hebrejsky mu řekla: „Rabbuni“, což znamená ‚Učiteli‘. Ježíš jí řekl: „Nedrž se mne, neboť jsem ještě nevystoupil ke svému Otci. Jdi k mým brat-řím a řekni jim: ‚Vystupuji k Otci svému i k Otci vašemu, k Bohu svému i k Bohu vašemu.‘“ Marie Magdalská šla a zvěstovala učedníkům: „Viděla jsem Pána“, a oznámila jim to, co jí řekl.

J 20, 1-18

„Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Slova, která Marie Magdalena nejprve říká Petrovi a milovanému učedníkovi. Pak je opakuje andělům. A nakonec v podobném duchu mluví se samotným Pánem: „Pane, jestliže tys ho odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já si ho vezmu.“

I my máme takové životní refrény, které donekonečna opakujeme sobě, druhým I Pánu Bohu. Máme své názory, na kterých lpíme. Své vidění reality, které nám žádnými argumenty nikdo nevyvrátí.

Mariin výrok má dvě části. Ta první je rozumná, ale mylná: Vzali Pána z hrobu. Racionální hodnocení toho, co je před očima. Jen to neodpovídá skutečnosti. Je rozumné hledat mrtvého v hrobě. Ale u Ježíše to tak neplatí. Je strašně snadné odmítnout nějakou skutečnost proto, že neodpovídá tomu, jak to obvykle bývá. To je způsob, kterým jednoznačně můžeme v životě vše dobré, jedinečné a krásné zabít. Třeba lásku. Důležité je právě to vyjímečné a jedinečné, co nám pak umožné vidět všechno to běžné nevšedně, v novém světle, novýma očima.

Ta druhá část Mariina názoru je zajímavější. Odhaluje zde svou nejistotu. Je zde náznak otevřenosti a hledání: Nevíme, kam ho položili. Tato Mariina slova jsou pravdivější, než sama tuší. To, kde vzkříšený Ježíš je, kam odešel, tohle skutečně z hlediska lidského uvažování neumíme pochopit a představit si to. Když chceme být v Božích věcech jen rozumní a držet se při zemi, jsme mimo. A správně uvidíme teprve tehdy, když se odvážíme věřit bláznovské zvěsti o kříži a zmrtvýchvstání.

Ježíš se Marie ptá: Koho hledáš? Marie ho hledá, a to je ten úplně nejdůležitější předpoklad setkání s ním. Jenže: Kde a jak ho hledat? Velikonocemi to totiž nekončí, ale vše začíná. Naším křtem, pohřbením s Kristem a povstáním k novému životu, to nekončí, ale vše začíná. Vzkříšení neznamená, že jsme u cíle, že jsme našli a všemu rozumíme. Naopak. Vzkříšení znamená, že odteď můžeme hledat, že naše hledání má směr a adresáta. Že má kdo odpovídá na naše modlitby. Kristus zůstává skrytý i ve svém vzkříšení.

A ptá se takto i nás: Koho hledáš? Hledáme něco nebo už vše máme? A hledáme něco, nebo Někoho? Jestliže hledáme Někoho s velkým N, pak je nám určena dobrá zpráva, že kdo hledá, ten najde. Jen možná jinak, než je zvyklý a než si lidsky představuje.

Marie chce Ježíše hledat a mít po lidsku. Chce se ho dotknout a obejmout ho. Pochopitelně. A on jí řekne: „Nedrž se mne, neboť jsem ještě nevystoupil ke svému Otci. Jdi k mým bratřím a řekni jim: ‚Vystupuji k Otci svému i k Otci vašemu, k Bohu svému i k Bohu vašemu.‘“ Vzkříšený k nám přichází jakoby z druhé strany. Vyslovuje naše jméno při křtu. Zapaluje naše srdce k víře, když  se vykládá Písmo. Otevírá nám oči a mysl, abychom viděli skutečnost novýma očima. Dotýká se nás při slovu rozhřešení. Dává se nám poznat při lámání chleba. A pak našim očím zase mizí. Abychom ho zase – a o to vice - hledali. Abychom právě v těch chvílích, kdy ho nevidíme a nemůžeme se ho dotknout, mu zachovali věrnost lásky. Právě těmito chvílemi každý vztah , i víra, roste. A abychom nezůstávali u sladkého prožívání Kristovy blízkosti, ale dali jsme se do pohybu a to, co jsme našli a dostali, nesli ostatním jako Maria.