Co chceš, abych pro tebe učinil?

Homilie na 30. neděli v mezidobí B

46 Přišli do Jericha. A když Ježíš se svými učedníky a dosti velikým zástupem vycházel z Jericha, se-děl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák. 47A když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal křičet: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ 48Mnozí mu přísně domlouvali, aby zmlkl, ale on o to víc křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ 49Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho.“ Zavolali toho slepého a řekli mu: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“ 50On odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. 51Ježíš mu odpověděl: „Co chceš, abych ti učinil?“ Slepý mu řekl: „Rabbuni, ať vidím!“ 52A Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě uzdravila.“ A hned prohlédl a šel tou cestou za ním.

Mk 10, 46-52

Ve Človíčku, stacionáři Diakonie pro lidi s mentálním postižením, jsem se zeptal přítomných, co by odpověděli na Ježíšovu otázku: Co chceš, abych pro tebe učinil? Následovalo bezradné ticho, které prolomila až pracovnice vysvětlením, že to je otázka nad schopnosti jejich uživatelů, kteří žijí hlavně přítomností. Ale tak jednoduché to není. Ta otázka je těžká i pro nás.

Ježíšovy otázky lidem v evangeliích jsou nesmírně důležité. My máme představu, že Bohu klademe otázky my a on odpovídá. Někdo zbožný by dokonce řekl, že on je tou odpovědí na všechny naše ži-votní otázky. Ale skutečně zde je to Ježíš, který klade otázku slepému a trvá na jeho odpovědi.

Vznášet vůči Bohu otázky po smyslu života, po tajemství jeho působení – to je vlastně docela bezpeč-né. Nic nás to nestojí a často ani nečekáme nějakou zřetelnou odpověď. Ale zde je to jinak: Ježíš kla-de otázku nám a čeká na naši odpověď.

A je to otázka nepříjemně konkrétní: Co chceš, abych pro tebe udělal? Můžeme to chápat jako určitou zkoušku naší víry. V naší odpovědi se totiž ukáže, kým pro nás Hospodin je. Zda je to bůžek, od něhož čekáme splnění našich přání, pomoc v našich životních projektech. Nebo zda je to skutečně Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista, který pro nás vydal svůj život a zve nás, abychom udělali totéž. A samozře-jmě zda vůbec svou nejvnitřnější žízeň nějak spojujeme s Bohem nebo si chceme náš život naplnit sami podle sebe.

Sám na sobě vidím, že ta Ježíšova otázka, mířící jako šíp na naše nitro, zůstává často bez odpovědi. Možná se vymlouváme na falešnou pokoru, že přece o nás nejde, že naše potřeby nejsou nejdůležitěj-ší. Ale aspoň na sobě vidím, že skutečný problém je někde jinde: bojím se, že by Ježíš na mou prosbu mohl odpovědět, že by se mohlo v mém životě něco stát, že bych musel zahodit svůj zatuchlý plášť a vykročit za ním.

Vyprávění o uzdravení slepého Bartimaia je v evangeliu jedinečné tím, že je líčeno očima onoho sle-pého žebráka. Ne očima zástupu, který zde dělá spíše negativní stafáž. Ani očima Ježíše, který toho moc nedělá (jen se zastaví, ani se slepého nedotkne). Klíčová je Bartimaiova víra. Autor listu Židům píše: „Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.“ (Žd 11,6) Jaká je naše, moje víra? Věřím, že Bůh nějak je, když k němu přistupuji – asi ano. Ale to je jen půlka. Věřím také, že Bůh se odměňuje těm, kdo ho hledají? Že na mou prosbu odpoví, že mne v něčem uzdraví, změní, že mi otevře oči, abych věci viděli nově v jeho světle? Otázka je, zda takového Boha chci nebo zda si ho raději ve svém životě držím na distanc.

Odpověď slepého na Ježíšovu otázku je jednoznačná a jde k jádru věci, k podstatě jeho životní nouze a potřeby záchrany: Ať vidím! Je konkrétní – a to je důležité! Bůh chce, abychom ho prosili o kon-krétní věci, které se nás bytostně týkají. Víme, kde nás tlačí bota, co je naší bytostnou touhou. Ale vyslovit to před Bohem znamená vystavit věci skryté v mém nitru Božímu světlu a pohledu a přiznat si, že se možná vymlouváme na druhé nebo okolnosti tam, kde máme přiznat svou vlastní slepotu, nebo rozpoznat, že naše touha míří vlastně dál, než si myslíme, k Bohu samému, který je pramenem živých vod a naší radostí. Konkrétnost je pro nás tak obtížná, protože Boží odpověď je pak kontrolo-vatelná, nemůžeme utéct poznání, že Bůh není jen někdo, kdo je, ale také někdo, kdo jedná, kdo zasa-huje do našeho života, kdo se odměňuje těm, kdo ho hledají. A to znamená uvidět věci novýma oči-ma. To znamená stát se učedníkem. Přestat ve svém životě žebrat o drobné, ale najít poklad v nebi.

Ježíš se nedotkne očí slepého, jak by někdo čekal. Řekne jen: „Tvá víra tě uzdravila“. To jsou slova, která u Marka zazněla už jednou v nápadně podobné situaci– totiž při uzdravení ženy s krvácením. Té ženy, která se Ježíše nenápadně dotkla uprostřed davu a vsadila do toho všechnu svou naději. Myslela si, že si toho Ježíš nevšimne, ale on to poznal. Ježíš pozná, když se na něj obracíme s vírou a vyjde z něj pro nás síla.

Víra tvá tě uzdravila. To neznamená podle obecné představy věřit, že se stane to, co si přejeme, věřit v uzdravení nebo v úspěch, mít zkrátka pozitivní myšlení. Víra přece není nějaká síla přesvědčení, je to vztah. Událost setkání. Osobní spojení mezi námi a živým Bohem v Kristu skrze Ducha svatého. Bartimaios do tohoto vztahu vstoupil a změnilo to jeho život, i když to ve všem pro něj jistě nebylo příjemné a znamenalo to přinejmenším ztrátu navyklých jistot a stereotypů (třeba musel začít praco-vat). Pro nás to v duchovní rovině znamená něco podobného jako pro apoštola Pavla: když se setkal se vzkříšeným Kristem, oslepl. Když si myslíme, že vidíme, znamená pro nás kontakt s oslňujícím Bo-žím jasem nejprve oslepnutí, ponoření do tmy. Teprve z ní pro nás zazáří světlo jako to učinil Bůh i na počátku stvoření, abychom také my prohlédli a stali novým stvořením.