Blaze hloupým?

Homilie na 4. neděli po Zjevení Páně A

Mt 5, 1-12

1 Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci.
2 Tu otevřel ústa a učil je:
3 "Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.
4 Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.
5 Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
6 Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
7 Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.
8 Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.
9 Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.
10 Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.
11 Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně.
12 Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.

Co se vám vybaví, když se řekne „chudí v duchu“? Pro mnoho lidí je to synonymum hlouposti nebo slaboduchosti. Takové lidské charakteristiky Ježíš blahoslaví? To má být náš životní ideál a program?
Ne že by Ježíšova cesta nepůsobila v kontextu toho, co považujeme za štěstí a úspěch, jaksi hloupě. Tyto a podobné texty provokovaly v minulých staletí kritiku křesťanství. Náboženství je prý opium lidstva. Místo, aby chudým dalo do rukou zbraň a pomohlo jim dosáhnout spravedlnosti, chlácholí je přísliby útěchy kdesi v budoucnosti. Podle Nietzscheho je křesťanská morálka zločin proti životu. Je to opravdu tak?

Za prvé: blahoslavenství nemluví tolik o budoucnosti jako o našem životě teď a tady. Je to žánr, který známe ze Starého zákona. Najdeme ho třeba v prvním žalmu: Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků… Jejich smyslem je orientovat v životě, ukazovat cestu. Cestu, která někam vede, která má budoucnost. Cestu Hospodinovu.

Přítomnostní rozměr blahoslavenství podtrhuje ještě jedna věc. My je totiž v první řadě, v jejich prvních částech, můžeme číst jako prostý popis toho, co Ježíš z hory viděl před sebou. Byli to lidí chudí, pronásledování, strádající. Ti za ním vyšli. Ne bohatí, dobře zajištění a spokojení se sebou. Stejnou zkušenost udělal ve svých sborech i apoštol Pavel: „Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem (1K 1,26-29)“.

A tohle Ježíš a po něm Pavel obrací vzhůru nohama. Vás má Bůh rád, vám otvírá své dveře a připravuje bohatou budoucnost.
V tom prostém zvolání se otvírá drama celých dějin Izraele, Božího lidu. Projevem Boží přízně a požehnání byl pro Izraelce úspěch, plodnost a bohatství. Chudý, nemocný nebo neplodný člověk byl chápán jako Hospodinem zavržený. Jenže z babylonského zajetí se drtivá většina Izraelců vrátila jako chudáci a někdejší životní úrovně už se jim nepodařilo dosáhnout. V této situaci už byla představa o tom, že Boží požehnání se projevuje bohatstvím a úspěchem už neudržitelná. Izrael se začíná chápat jako Bohu blízký v chudobě  a nedostatku V této době se také vytváří vrstva „chudých v zemi“, kteří svou naději vkládají v příchod Mesiáše. Chudí jsou v pokoře Božímu srdci blíže než bohatí, kteří v pýše staví sami na sobě. Tak to vyjadřuje například Mariin chvalozpěv: Hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.
U Matouše nejde o chudobu samotnou. Ta může být spíše impulsem pro závist a zahořklost. Ale právě o chudobu ducha, která člověka otevírá Bohu.  

Za druhé: Ptáme, zda blahoslavenství mluví o nás, zda se nás nějak týkají. Ale ona především mluví o Bohu. Pasivní tvar zaslíbení – budou potěšení, dostanou, budou nazváni – je starozákonním opisem Božího jména. Bůh potěší, dá, nazve. Jeho je království.

Potom se blahoslavenství týkají Ježíše samého. On v nich mluví o sobě. To je klíč k chápání jeho podobenství a kázání. V něm je nám to Boží království blízko. On je ten „tichý a pokorný srdcem“: chudý, plačící, tichý, hladovějící po spravedlnosti, milosrdný, pokojný a pronásledovaný. Jen on to o sobě může říci v plnosti. A on je také ten, kdo plnost svého života, svou útěchu a důvěru skládá v Boha. To je jeho zkušenost s Bohem jako Otcem – tím, kdo těší, nasycuje a odměňuje.

V Ježíši Kristu platí o Bohu i člověku zároveň. A teprve tím platí blahoslavenství také pro nás, Ježíšovy bratry a sestry. Ne jako útěcha pro těžké chvíle, odložení štěstí na „potom“, ale jako něco, co změní náš pohled na věci. To je totiž ta skutečná revoluce, kterou Ježíš žije, káže a znameními dosvědčuje. A kterou káže i apoštol Pavel svým slovem o Kristu ukřižovaném a zavrženém, který se stal kamenem úhelným. Pán Bůh se rozhodl vyvolit ty, kdo nejsou nic, aby zahanbil ty, kdo si myslí, že jsou „něco“.

Nezáleží, zda jsme chudí nebo bohatí, vlivní nebo bezmocní. Všichni prožíváme denně dilema zda vzít věci do svých rukou, prosadit se, jít za svým štěstím, uvěřit svým představám o štěstí – nebo se svěřit do Božích rukou. Blahoslavený je ten, kdo se nespoléhá na sebe, ale raduje se z Božího vykupujícího jednání a v něm nachází své štěstí a naplnění. Není to nic jiného než vstup do Ježíšova velikonočního tajemství: on se vzdal vší moci, pustil se všeho – a hle, neztratil se v nicotě, ale bezpečně dopadl do Boží dlaně.
Co to znamená pro mne dnes?