Trojí obrácení ke Vzkříšenému

22_resu_c.jpg

Homilie k Neděli Zmrtvýchvstání Páně

Texty: Sk 10, 34-43; Ž 118;  1 K 15, 1-11; J 20, 1-18

Prvního dne týdne přišla Marie Magdalská časně ráno, ještě za tmy, ke hrobu a uviděla kámen odvalený od hrobu. Běžela tedy a přišla k Šimonu Petrovi a k druhému učedníkovi, kterého měl Ježíš rád, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Běželi oba spolu, ale ten druhý učedník běžel napřed, rychleji než Petr, a přišel ke hrobu první. Naklonil se dovnitř a uviděl tam ležet plátna, ale dovnitř nevstoupil. Potom přišel také Šimon Petr, který šel za ním. Vešel do hrobu a uviděl tam ležet lněná plátna, avšak šátek, který byl na Ježíšově hlavě, neležel se lněnými plátny, nýbrž byl svinut zvlášť na jednom místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který k hrobu přišel první; i uviděl a uvěřil. Neboť ještě neznali Písmo, že musí vstát z mrtvých. Učedníci pak opět odešli domů. Marie stála venku před hrobem a plakala. Jak plakala, naklonila se do hrobu a uviděla dva anděly v bílém rouchu sedící na místě, kde leželo Ježíšovo tělo; jednoho u hlavy a druhého u nohou. A ti jí řekli: „Ženo, proč pláčeš?“ Řekla jim: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Když to řekla, otočila se dozadu a uviděla tam stát Ježíše; nevěděla však, že je to Ježíš. Ježíš jí řekl: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ Ona mu v domnění, že je to zahradník, řekla: „Pane, jestliže tys ho odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já si ho vezmu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Ona se otočila a hebrejsky mu řekla: „Rabbuni“, což znamená ‚Učiteli‘. Ježíš jí řekl: „Nedrž se mne, neboť jsem ještě nevystoupil ke svému Otci. Jdi k mým bratřím a řekni jim: ‚Vystupuji k Otci svému i k Otci vašemu, k Bohu svému i k Bohu vašemu.‘“ Marie Magdalská šla a zvěstovala učedníkům: „Viděla jsem Pána“, a oznámila jim to, co jí řekl.

Baví se dva kapři: Nevíš o něčem k snědku? Vím, ale má to háček.
Nevyprávím tento vtip proto, že by podle některých příruček neměl v kázání chybět, ani proto, že by měl nějakou obsahovou souvislost s evangeliem velikonoční neděle. Ale prostě proto, že pokud jste se aspoň trochu v duchu nebo i ústy zasmáli, pak už nějak tušíte, co to je velikonoční víra. Když slyšíme dobrý vtip, nemusíme přemýšlet, jak zareagujeme, nutit se do smíchu. On k němu vede sám. Reagujeme spontánně. Stejným způsobem je víra odpovědí na evangelium, na radostnou zprávu. Není něčím, k čemu bychom se mohli a museli nutit, je něčím, co v nás – samo od sebe - probudí setkání s Kristem.

A to je ve zkratce zvěst velikonoční neděle. Evangelium je zpráva o tom, že Kristus zemřel za naše hříchy a vstal pro naše ospravedlnění. Přichází k nám jako oslovení z druhé strany. Jako setkání. To je to nové v dnešním svátečním evangeliu: Vzkříšený se setkává s Marií Magdalénou. Vzkříšený se setkává s námi!
Víra není přesvědčení, které držíme, ale osobní vztah, který se rodí ze setkání, který se nám "stane". Mariina víra se rodí ve chvíli, kdy ji Ježíš, kterého dosud nepoznává, osloví. Víra je naše odpověď na oslovení, které není v našich rukou. A vzkříšení, které dnes slavíme, tak není nějaký obtížně pochopitelný a přijatelný dodatek k našemu vyznání, ale předpoklad a základ toho, že můžeme věřit. Pokud Kristus nevstal z mrtvých, je naše víra marná, vězíme stále ve své samotě a ztracenosti před Bohem a naše víra je jen světonázor nebo morální přesvědčení.

Proto by nás mohlo zajímat, jak se vlastně v tom Mariině příběhu víra rodí, jak se děje setkání s Kristem. Marie se ke svému Pánu obrací hned třikrát!

Na počátku je jen letmé tušení. Spíš úlek. Zpochybnění navyklých představ. To když Marie přijde k hrobu a uvidí kámen odvalený. To může znamenat leccos. Třeba že někdo hrobku prostě vykradl... Marie neví, co s tím, má otázky, a tak běží "do církve", k Petrovi a Janovi – ti si s tou záhadou snad budou vědět rady.

Potom, co si Petr a Jan prohlédnou prázdný hrob a odejdou, zůstane Marie sama. Stojí před hrobem a pláče. A najednou dostane odvahu podívat se do hrobu. Naklonila se a nahlédla do něj. To je to první obrácení. Obrácení od běžné zkušenosti do tmy hrobu. Podobně jako náš křest znamená nejprve sestup s Kristem do hrobu a poté teprve vzkříšení s ním k novému životu. Přijmout to nové předpokládá otevřít se nejprve negaci a zpochybnění všeho, které v životě lidí hraje smrt, vyjádřená temnotou hrobu. Marie se otočí zády k zahradě s její krásou a vycházejícím sluncem. A upře oči do tmy jeskyně. To, co může dát svět, to už v této chvíli pro Marii není na prvním místě. Klidně to nechá za zády, protože její Pán je jí i ve smrti nad to vše. Myslím na krásnou árii z Bachových Matoušových pašijí "Chci Ježíše sám pohříbít" nebo Dostojevského: I kdyby mi dokázali, že Kristus není, zůstanu raději s Kristem...
Tam v hrobě se Marie setkává s anděly. Nic jí zatím nezvěstují, protože v jejím zármutku by pouhá slova byla zbytečná. Jen se jí ptají, proč pláče a naslouchají jí. (Vezměme si z nich příklad.)

A poté přichází druhé obrácení. Teprve teď od marnosti, negace a smrti k životu, ke Vzkříšenému. Obrátí se a za ní stojí Ježíš. Ale ještě ho nepoznává, ještě její oči a srdce nepřivykly nové skutečnosti. Považuje ho za zahradníka.
A pak přijde třetí obrácení. Vlastně je to až s podivem, proč evangelista znovu říká, že se Marie obrátila, když už přece na Ježíše hleděla. Jenže víra se nerodí z vidění, ale ze slyšení, z Ježíšova slova. A to slovo není ladajaké: Ježíš vysloví její jméno, mluví v tu chvíli jen a jen k ní. Marie uvěří a vyzná: Rabbuni, Mistře! Tady se vlastně teprve rodí ta velikonoční víra jako jedinečné osobní setkání s živým Kristem.

Ale vlastně je tu ještě jedno "následné" obrácení. Marie by ráda s Kristem v té zahradě, v tom novém Edenu, hned zůstala, ráda by ho objala. Ale on říká: Nedrž se mne, nedotýkej se mne! Ne proto, že by byl duch a nebylo možné se ho dotknout. Tomášovi i ostatním dotyk nabízí. Ježíš to zdůvodňuje tím, že vystupuje k Otci, že je na cestě. Jako Marie je ve vztahu víry k němu, tak je on ve vztahu k Otci. Ježíšův vztah k Otci má přednost před vztahem k nám. Stejně jako v našich rodinách má mít náš vztah k Bohu přednost před vztahem k dětem nebo partnerům. Nemáme si je zbožštit, ale smíme je vidět, přijímat a milovat v odlesku Boží lásky. Ježíš tu není jen pro nás. Nenechá se námi spoutat a držet. Ani naší vírou ne. I ta je jen nedokonalým zrcadlením Božího vztahu k nám. Ani naše cesta víry o Velikonocích nekončí, ale začíná. Stejně jako náš křesťanský život se křtem nedovršuje, ale otevírá. Ježíš jde před námi a otevírá nám cestu k Otci. Jde, aby nám připravil místo. Ustupuje stranou, aby se stal prostředníkem našeho osobního vztahu k Otci, aby naše víra mohla růst a zrát.
A zároveň tím, že ze zahrady víry nedělá ještě nové nebe a novou zemi, ještě nás jakoby vyhání, vytváří prostor pro vztahy mezi námi, pro společenství jeho učedníků, těch, kdo jsou ještě na cestě. Marii posílá za ostatními, aby se s nimi podělila o radostnou zvěst. Čini tak i s námi, kdo jsme uvěřili, kdo jsme se s ním setkali.

Kéž i my se o Velikonocích obrátíme! Nahlédneme do hrobu: Prožijeme radikální otřes a zpochybnění jistot tohoto světa. Obrátíme se ke Vzkříšenému: a necháme si od něj říct naše jméno, ve křtu, v jeho připomínce, v modlitbě a slyšení Božího slova. A necháme se poslat k druhým: najdeme místo ve společenství učedníků, těch, kdo jsou s Kristem a skrze něj na cestě z tohoto světa a tímto světem k Otci. A kéž na této cestě smíme prožívat víru jako nečekaný smích, který přichází po dobrém vtipu, jako naši radostnou odpověď na oslovení Vzkříšeným.

Pane Bože,
vzkříšením svého Syna jsi odňal smrti její moc
a dáváš dnes celému světu zvěstovat život.
Prosíme tě:
Otevři nám uši a srdce pro velikonoční zvěst,
odejmi od nás malověrnost a pochybnosti,
a připoj nás k velikonočnímu chvalozpěvu tvých svědků,
protože Kristus vstal z mrtvých.