Těžko na cvičišti, lehko na bojišti

Kázání na první neděli v postu B (a svátek narození pro nebe Martina Luthera)

Texty: Gn 9, 8-17; Ž 25, 1-10; 1P 3,18-22; Mk 1,9-15

V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl pokřtěn od Jana v Jordánu.
A hned když vystupoval z vody, uviděl roztrhávající se nebesa a Ducha jako holubici, jak sestupuje k němu.
A z nebes zazněl hlas: „Ty jsi můj Syn, Milovaný, v tobě jsem nalezl zalíbení.“
A hned ho Duch vypudil do pustiny.
V té pustině byl čtyřicet dní pokoušen Satanem. Byl tam s dravou zvěří a andělé mu sloužili.
Po Janově uvěznění přišel Ježíš do Galileje a hlásal evangelium Boží.
A říkal: „ Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království; čiňte pokání a věřte evangeliu.“

Mk 1, 9-15

V Markově zprávě o Ježíšově čtyřicetidenním pobytu na poušti chybí zmínka o postu, který dal název době, která začala Popeleční středou. A je to dobře. Protože půst není to hlavní, oč v ní jde. Správně bychom vlastně měli mluvit o Čtyřicetidenní, jehož hlavním obsahem je příprava katechumenů na křest a každoroční návrat ke křtu pokřtěných.

V Markově zprávě jsou klíčové čtyři věci: časový údaj 40 dnů, poušť, pokušení od ďábla a služba andělů.
Proč se vlastně připojujeme k našemu Pánu v jeho 40-ti denním pobytu na poušti? Poušť následuje po Ježíšově křtu. Význam křtu připomněla první dvě dnešní čtení. Lidstvo (a dokonce i zvířata) zachránila při potopě archa. A apoštol Petr říká, že ona archa byla předobrazem křtu, který nyní zachraňuje nás. I v tomto příběhu je důležitá čtyřicítka: Pršelo 40 dní a nocí. Voda jako živel života i smrti je zásadní i v druhém klíčovém textu, který chápeme jako předobraz spásy a křtu. A to je přechod Izraelců vodami Rudého moře: tam, kde se Egypťané jako symbol zla a hříchu utopili, tam Izrael Boží mocí přešel suchou nohou. Ovšem na druhém břehu je nečekala zaslíbená země. Ale poušť.
Také ve křtu je voda smrtonosná i životodárná. Jsme spojeni s Kristovým exodem ze světa k Otci, umíráme s ním, abychom s ním vstali z mrtvých, vstoupili do nového života. Jak jsme to slyšeli ve druhém čtení o Kristu: „V těle byl sice usmrcen, ale v Duchu obživen.“ (1Pt 3,19) A také v Ježíšově případu platí: po křtu nenásleduje ráj, ale poušť a na ní pokoušení od ďábla. Naše křtem darované umírání s Kristem se má uskutečnit a vtělit na pouštích a v zápasech našeho života víry.

Na poušti je tedy Ježíš pokoušen od ďábla. Není jednoduché vyložit, co to vlastně znamená. Řecké slůvko má totiž v češtině hned několik významů. Obyčejně ho asi chápeme jako pokoušení ke zlu, svádění k hříchu.
Ovšem je tu také význam zkoušky. Jak říká jinde apoštol Petr: „...máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus.“ (1Pt 2,6-7) Oheň ukáže, zda jde o zlato nebo jeho nápodobu, která se rozteče. Případně oddělí to ryzí od neušlechtilých příměsí. Tak je tomu i s vírou – zda opravdu Bohu důvěřujeme se projeví zpravidla až v určité krizové situaci, kdy také od víry odpadnou různé příměsi a zbyde jen v nahé, ryzí podobě.
A pak je tu ještě význam pokoušení Pána Boha člověkem. To je jedno z Ježíšových pokušení u Matouše: Skoč a andělé tě chytí! A Ježíš odpoví: Nebudeš pokoušet Pána, Boha svého. Je tu řeč o snaze vyzkoušet nikoli naši víru, ale jejího adresáta. Jenže to právě je protiklad víry.

Všechna pokušení mají společný základ. Zda jako lidé necháme být Boha Bohem. V ráji nechtěl Adam, aby Bůh byl Bohem a chtěl být sám jako Bůh. A to je stále náš hřích. Vlastně je jen jeden hřích: nevěřit Bohu. Používat ho jako prostředek pro své zájmy, místo abychom ho poznávali jako cíl a smysl našeho života.
Mistr Eckhart používá obraz člověka, který hledá se svící něco ve tmě. A když to najde, svíci sfoukne a odloží. Tak je tomu někdy s naším vztahem k Bohu. Používáme ho pro to, abychom byli lepšími lidmi nebo našli odpuštění, útěchu, radu, posilu. Ale když to najdeme, už ho nepotřebujeme. Nejde nám o něj, ale o nás.

Dnes (18.2.) si připomínáme narození pro nebe Martina Luthera, člověka, který nám může být v zápasech a pokušeních víry dobrým průvodcem. Jeden autor o něm napsal knihu s názvem „Člověk mezi Bohem a ďáblem“. To je přesné. Lutherova teologie, jeho „sola“, rostou z těchto zápasů  o to nechat Boha být Bohem, protože cokoli jiného (naše snažení, nahražení Boha někým jiným, Božího slova lidskou moudrostí) vede do slepé uličky.

Také Ježíš je na poušti mezi Bohem a ďáblem, mezi dravou zvěří a anděly, kteří mu slouží. Slovo o divé zvěři míří na hada (koho jiného by bylo možné na poušti potkat?), který pouští jedovaté sliny lží. K téhle Ježíšově a naší situaci mezi hadem a anděly, patří ještě čtvrtý význam pokoušení a zkoušení – totiž dělat zkušenost. Smysl pouště (a postu) můžeme vyjádřit oním známým heslem připravenosti: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Proč má cenu vyjít na poušť? V čem je význam postu – že odložím to, co je příjemné, co mne naoko chrání, abych se konfrontoval s divokými zvířaty a především se vystavil andělské službě... Jsme pozváni na poušť, místo Boží blízkosti, abychom zakusili moc Božího slova v našich zápasech, sílu jeho útěchy a pokoje v našich úzkostech. V boji si totiž nevzpomeneme na racionální pravidla a pravdy, ale můžeme stavět na zkušenosti, kterou jsme udělali a o kterou se můžeme opřít. Se zlem nemáme bojovat a vyjednávat, ale máme se utíkat k Hospodinu, který bojuje za nás. Zakusit v jeho blízkosti radost a pokoj, který nás unese v každém pokušení a nepokoji. Je dobře, že Markovo evangelium nemluví o postu, abychom si pod ním nepředstavovali újmu a sebetrýznění, které se mohou stát samoúčelnými, ale nechali se Duchem pozvat do Boží přítomnosti a k víře Bohu a v jeho slovo, jejíž štít může uhasit „ohnivé střely zlého“ (Ef 5, 16).

Pane Ježíši Kriste, ty jsi vzdoroval pokušení.
Prosíme tě:
Odpusť nám, když jsme slabí,
pošli nám svého Ducha,
abychom poznali a překonali to,
co nás od tebe odděluje.
Neboť ty s Otcem a Duchem svatým žiješ a vládneš
odvěků navěky.