Slovo na listopad: Dušičkové zamyšlení

Je tu zas listopad: nevlídno, sychravo, pochmurno. Vítr si pohrává s popadaným listím a šlapeme v kalužích a blátě. Příroda se ukládá ke spánku a my chodíme na hřbitovy a uvědomujeme si, jak jsme sami spojeni se zemí pod našima nohama.

A jak jsme spojeni s těmi, kdo tu byli před námi a s námi – a už nejsou. „Tváře jakoby vymazané a přece se jen poznáváme… (J. Skácel). Jsme spojeni – i přes hranice času a smrti. Ta pouta nejsou ještě vidět. Ale víme, že bez našich mrtvých bychom tu nebyli, že bychom nebyli takoví, jací jsme.

Teď otiskujeme my do blátivé země své šlépěje. Kým jsme a budeme pro ty, kdo tu zůstanou po nás?