Požehnání nového kříže mezi Chrástem a Dýšinou

V sobotu 30.6. 2018 jsme společně s dýšinskou farností požehnali kříž na nové cestě mezi našimi obcemi. Zde si můžete přečíst kázání, které přitom zaznělo.

Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně.

1K 15,1-8

Kdosi před několika dny položil otázku: Proč vlastně stavíme kříž a proč právě zde? Je řada odpovědí: Je to působivé místo s výhledem na osm obcí v kraji. Chceme dát krajině, v níž žijeme, "duši". Je na cestě, která spojuje naše obce. A je to obraz pravé ekumeny, v níž se z různých stran scházíme u Kristova kříže. Je ještě nějaká hlubší odpověď?
Ladislav Heryán ve své poslední knížce vypráví, jak objevil v jednom kostele v Římě do zdi vsazený prostý kříž s nápisem: Umístili zde křesťané 31. prosince 1899, na sklonku končícího 19. století jako odkaz křesťanům století 20. Dnes se obnovuje řada křížů, kapliček a jiných sakrálních staveb. V horším případě jen proto, že jsou na tyto účely vypisovány dotace, v lepším proto, že lidé z daného místa vnímají odpovědnost za dědictví předků. Ale to není náš případ. My nic neobnovujeme, stavíme tak trochu na zelené louce (nebo na širém poli). Jako křestané 21. stol. v západních Čechách toho nemáme mnoho k restaurování. Jsme voláni k tomu, abychom v mnohém hledali nové cesty.

Ale i na těch neprošlapaných cestách potřebujeme potkávat stará znamení a čerpat z hluboké tradice. Tradice, to je to, oč jde v našem textu, kde nacházíme prastarou formuli víry, kterou apoštol Pavel přijímá a předává dál. Ano, tradice – to nejsou památky, muzea a staré zvyky, ale doslova to znamená: předávání. Předávání víry jako živý, osobní a nikdy nekončící proces. "Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal", říká Pavel. Tradice znamená něco dát dalším. Ale nejprve to musím přijmout, přijmout "sám", přijmout za své.

Je mnoho krásných křesťanských tradic, předávání, ale to živé jádro lze vyjádřit jediným slovem: evangelium, radostná zpráva o Ježíši Kristu. "Chci vám připomenout, bratří, evangelium..." Co je podstatou evangelia? Na to už potřebuje Pavel slova dvě: "Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem..." Jádrem oné radostné zprávy je Kristova smrt na kříži za naše hříchy a jeho vzkříšení třetího dne pro naše ospravedlnění. V kříži, nad nímž se dnes leckdo pohoršuje, vidíme pravdivé pojmenování věcí, jak jsou, zrcadlo naší zloby a hříchu. Zároveň je ale znamením vítězným: Na kříži Kristus moc zla přemohl. Pro víru už to není symbol násilí a smrti, ale základ života a naděje pro náš umírající svět.
To je víra, kterou chceme jako křesťané z Chrástu a Dýšiny dosvědčovat tam, kam se odtud vrátíme, kterou chceme předat také těm, kdo přijdou po nás - a o které bude beze slov svědčit tento kříž, jehož stín se sklání na naše cesty.


36469042_1768378286541216_3656820724447838208_n.jpg
AttachmentSize
36469042_1768378286541216_3656820724447838208_n.jpg96.43 KB