O tělesnosti vzkříšení
Homilie na 3. neděli velikonoční B
Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb. Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich a řekl jim: "Pokoj vám." Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: "Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl? Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně." To řekl a ukázal jim ruce a nohy. Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: "Máte tu něco k jídlu?" Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a pojedl před nimi. Řekl jim: "To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech." Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky.
Lukáš 24:35 - 48
Vzkříšení Kristovo je základem naší naděje, která sahá až za hrob a teprve tam se dovrší. Dnešní evangelium klade důraz na jeden důležitý rys této naděje: jak vyznáváme v Krédu, je to nejen život věčný, ale také těla z mrtvých vzkříšení. Vzkříšený Ježíš stojí uprostřed svých učedníků – a je možné se na něj dívat, slyšet ho, dotknout se ho, dokonce s ním jíst.
Ale jak na to reagují učedníci? Evangelista to popisuje čtyřmi pohnutími: vyděšení, vystrašení, rozrušení a pochybování. Ježíš se jich doslova zeptá: Proč vám ze srdce vystupují pochybnosti?
I když Malý princ říká, že správně vidíme srdcem, v Bibli není srdce dobrým prostředkem poznání. Jeremjáš řekne: „Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?” (J 17,9) Dokud jsou poutníci na cestě do Emauz ponořeni do svých myšlenek a emocí, nepoznávají, že Kristus jde vedle nich. A dokud jsou učedníci zde ponořeni do svého srdce, pochybují a Ježíše považují za ducha. Lidský duch vstupuje do společenství s Božím duchem. Takhle často působí i víra nás křesťanů. Víra jako něco skrytého, duchovního, mystického a vlastně nesdělitelného. Ne že by na všem tom něco nebylo, ale bylo by to nedostatečné a vlastně nekřesťanské, kdybychom nevzali vážně, jak se Vzkříšený dává poznat v dnešním evangeliu. Naše naděje je mnohem větší!
Ježíš rozptyluje pochybnosti učedníků důrazem na svou tělesnost. Tělo Vzkříšeného je oslavené, apoštol Pavel ho nazve duchovním, ale to neznamená, že není skutečné a hmatatelné. My jsme v duchu tradice řecké filosofie postavili tělo a ducha do protikladu. Ale to je pohled, který nevychází z Bible, ba stojí s ní v protikladu. Člověk je už podle Starého zákona prach ze země, do něhož Bůh vdechl dech života. Moderně řečeno: je jednotou těla a ducha či duše. I Vzkříšený Kristus má tělo. A také my věříme v těla zmrtvých vzkříšení, očekáváme, že budeme proměněni a uvedeni do slávy synů a dcer Božích – a to s celým stvořením a s tělem. Žádná éterické obcování nahých duší.
Učedníci pochybují, nemohou uvěřit pro samou radost a údiv. Možná i my nad tím vším kroutíme hlavou. Ale Ježíšův způsob, jak překonat naše pochybnosti, je pro první učedníky i pro nás stejný. Že nás z ponořenosti do nás samotných, do vnitřního světa, v němž prožíváme pochybnosti, strach a vidíme duchy, vyvádí do tělesné, vnější, smyslově vnímatelné reality.
Zve nás k tomu, abychom se podívali a dotkli se: “Podívejte se na mé ruce a na mé nohy, že jsem to já. Dotkněte se mne a podívejte se: duch nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“ I duchovní, oslavené tělo je tělo skutečné a hmatatelné. Jeruzalémská Bible překládá: Podívejte se mi na ruce a nohy. A zdůrazňuje to, co je hlavním tématem Janova podání setkání se Vzkříšeným: totiž to, že má stále na sobě jizvy po hřebech, jeho rány nejsou zapomenuty.
Zve nás k tomu, abychom s ním pojedli. I Vzkříšený jí. I nám skrze jídlo dává u svého stolu podíl na novém životě. Dává se nám poznat při lámání chleba. Celé Lukášovo evangelium je plné hostin, na nichž se Ježíš potkává s lidmi a které jsou obrazem Božího království. Ano, v nebi nás nečeká nějaká netělesná duchovní existence, ale pořádná hostina!
A zve nás k tomu, abychom naslouchali. „To jsou ta má slova, která jsem k vám mluvil, když jsem byl ještě s vámi, že se musí naplnit všechno, co je o mně napsáno v Mojžíšově zákoně, v prorocích a Žalmech. Potom otevřel jejich mysl, aby rozuměli Písmu…“ Víra nevznikne z toho, že v sobě budeme věci donekonečna přemílat, spíš budeme zakoušet, že nám na srdce budou vystupovat pochybnosti. Víra je ze slyšení! Ježíš zapálí srdce k víře poutníkům na cestě do Emauz svým výkladem Písma. A tak to činí i v dnešním evangeliu. A tak to činí i zde na farské zahradě v Chrástu. Nejsou to úvahy srdce, ale slyšení zvěstování evangelia, které nás vede k radosti víry.
Kéž se tedy učíme v této velikonoční době chápat, že vzkříšení není únik mimo hmatatelnou realitu, kéž si necháme Kristem “uzemnit” naši víru, aby nevedla od věcí tělesných k čistě duchovním, ale naopak od ponoření do duchovního (a dnes často také: virtuálního) světa k tělesné přítomnosti Vzkříšeného ve zvěstování a ve svátostech, a pak také abychom svou víru vtělovali do praktického života v tomto světě a jednou jsme okusili těla z mrtvých vzkříšení v nebeské slávě.
