O lidském a Božím starání

Homilie na 8. neděli po Zjevení Páně A

Matouš 6, 24  - 34

24 Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.
25 Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?
26 Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?
27 Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?
28 A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou –
29 a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich.
30 Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní?
31 Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?
32 Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.
33 Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.
34 Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.

Nedělejte si starosti o živobytí, říká Ježíš v dnešním posledním úryvku z Kázání na hoře, které nás letos provází Předpostím. A kdybychom byli upřímní, tak možná namítneme: Ono se mu to mluví, když on i jeho učedníci byli svobodní, staraly se o ně bohaté ženy a žili v teplém podnebí, kde se opravdu člověk může pohybovat a nocovat svobodně jako pták.

Jenže ono tu nejde o chválu nicnedělání a svobodného života, ale o náš vztah k životu. Co to vlastně život je? Pro biologa látková výměna. Pro ekonoma možná směna různých hodnot mezi lidmi. A to Ježíš nepopírá, ale není to všechno. Lidský život nikdy není hodnotově neutrální. Vždycky a všichni máme nějakého boha – něco, čemu ostatní věci podřizujeme, co je pro nás nejdůležitější. A že jsme věřící vůbec nemusí znamenat, že tím naším bohem je Hospodin. Může to být naše uznání druhými lidmi, rodina, finanční zajištěnost.

Není možné sloužit dvěma pánům, říká Ježíš – Bohu i mamonu (to je aramejský výraz pro majetek). Ono to opravdu nejde dohromady vidět zajištění, naplnění života v shromažďování a budování pozemských statků a v Bohu, kterého zpřítomňuje Ježíš tím, že všechno rozdává a nepodrží si ve svých rukou nakonec ani vlastní život. A právě touhle cestou dochází naplnění, spočinutí v Božích rukou.

Tak máme zanechat práce, rozdat šatník a přesměrovat důchod na nějaké dobročinné účely? Nechci říkat ne, protože byli lidé jako třeba svatý František, kteří to udělali a my si je připomínáme jako velké svědky víry, kteří mnoha lidem ukázali, že víra je něco, z čeho a pro co se dá žít. Ale v zásadě Ježíšovo „nemějte starost“ nebo „neznepokojujte se“ neznamená „nepracujte“ a „nehospodařte“. Ježíš to takhle ještě nevnímal, ale v prvotní povelikonoční církvi pak převládlo brzské očekávání Kristova příchodu. A někteří křesťané na to reagovali tak, že odmítali pracovat a stávali se tak rodinám a křesťanským společenstvím na obtíž. Apoštol jim říká zřetelně: Každý ať si vydělá na svůj chléb. Kdo nepracuje, ať nejí.

Jak naši starost o živobytí a důvěru v Boha, který sám sytí a obléká, dát dohromady? Samozřejmě je nejsnažší říci, že Pán Bůh se o nás stará prostřednictvím naší práce. A tak si máme pomoci, aby nám Pán Bůh pomohl. Ale proč by Ježíš poukazoval na to napětí, protiklad, který v tom je? Nebeský Otec ví, že všechny ty hmotné věci – a taky uznání, úspěch, lásku druhých lidí – potřebujeme. Bylo by falešné stavět proti sobě lásku k druhým lidem (a naše udržování majetku je často projevem odpovědnosti za děti nebo abychom druhým nebyli na obtíž) a lásky k Bohu. To, k čemu nás Ježíš zve, je uvědomit, že „život je víc než pokrm, tělo, oděv…“ a nespočívá v tom, že něco mám. Podívejte se, jak se Bůh stará o své stvoření, říká. On je stvořitel, zachovatel, dárce života. Není prvním hybatel osvícenců, který uvedl do pohybu stroj světa a teď už je na nás, jak ho udržíme v chodu. On je Bůh živý, stále činný a přítomný. Někdo blízký, na koho se můžeme spolehnout. Bez jeho vůle nám ani nespadne vlas, ani se znovu nenadechneme, ani se ráno neprobudíme. Můžeme si myslet, že se pojistíme naším staráním, ale je to iluze, která nás rozhodně neučiní šťastnými. Vychutnávat, prožívat naplno život je možné jen tehdy, když ho přijímáme jako dar.

Když se dva lidé berou, tak obvykle proto, že je jim spolu dobře a jsou spolu šťastní. A přece se různě zajišťují pro budoucnost. Není v tom žádný rozpor. Když sedám do auta, důvěřuji ne že se mi nic nestane, ale že můj život je v Božích rukou – a přece se z mnoha rozumných důvodů poutám.   

Náš život není jednorozměrný. Má svou biologickou složku, ekonomickou, osobní, vztahovou i duchovní. Nejde o to některou z nich potlačit a jinou zdůraznit. Jde o harmonii, jejíž odlesk zaznívá ze zprávy o ráji a která se mezi nebem a zemí, námi a Bohem, námi a druhými lidmi i námi samotnými obnovuje v Ježíši Kristu.  Harmonie stvoření a lidství je ale možná jen tam, kde se v nás nepřetahují různé síly, kde nesloužíme dvěma pánům. Kde vše nachází své místo pod Božím kralováním. Náš svět není rájem, nemáme zajištěn dostatek všeho, čelíme katastrofám, které ničí životy lidí i zdroje obživy, ale navzdory tomu můžeme žít v důvěře v Otce, který drží náš život ve své ruce. Staráme se a namáháme – pro sebe i pro druhé. A zároveň spoléháme na Boha, kterého nám Ježíš ukázal jako starostlivého Otce. A v tom spolehnutí není žádná starost ani znepokojení.

Pane Ježíši Kriste,
chceš, abychom si nedělali starosti o svůj život,
ale hleděli k tobě.
pomoz nám, abychom své starosti shodili na tebe
a spolehli se na tvou péči.
Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna,
který s tebou a Duchem svatým žije a vládne
od věků navěky.