Království, které není z tohoto světa

Kázání na Poslední neděli liturgického roku (Krista Krále)

Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: "Ty jsi král židovský?"

Jan 18:33 - Jan 18:37

Na sklonku liturgického roku vyhlížíme k věčnosti, k Božímu království. O králi a království hovoří i dnešní evangelium, které je součástí Ježíšova výslechu před Pilátem. Jsi židovský král? Židé očekávali mesiáše jako nového Davida, krále, který obnoví davidovskou říši. Nejsme monarchisté, a tak nám obraz království může být vzdálený. V naší společnosti a kultuře bychom asi spíše mluvili o vládě, která je zajišťována jinými institucemi. Ale každá forma vlády nějak souvisí s mocí. Bez ní se nemůže uplatnit. 

O Ježíši jako králi hovoří evangelia pouze v souvislosti s jeho narozením (kde je ten právě narozený král židů?) a s jeho utrpením a smrtí (Ježíš Nazaretský, král židovský). Tedy paradoxně v situacích jeho lidské bezmoci – jako malého dítěte nebo vůdce zatčeného a spoutaného. V dobách jeho úspěchu, vrcholu popularity, kdy mohl mít reálnou politickou moc, v dobách, kdy ho chtěli lidé provolat králem, tento titul odmítá a utíká před očekáváními lidí do samoty modlitby k Otci.

Proč? Na to odpovídá Ježíš sám slovy: Mé království není z tohoto světa. Ovšem, kdyby bylo z tohoto světa, ucházel by se o moc, vedl by politickou kampaň a prosazení Božích věcí by vymáhal silou – jako stát vymáhá dodržování svých zákonů prostřednictvím policie a soudů.

Ale nic z toho Ježíš nedělá. Evangelisté připomínají, že pochopit Ježíšovo kralování můžeme pouze při pohledu do jeslí nebo na kříž. Jinak nám hrozí, že zaměníme moc lidskou a Boží, kralování světa a kralování, které není z tohoto světa.

Království Ježíšovo není z tohoto světa, to ovšem neznamená, že by nebylo v tomto světě, že by se v něm neprojevovalo. Ježíš se královskému titulu před Pilátem nebrání. On je král. I v tuto chvíli je král. Ovšem dodá, v čem projev jeho kralování spočívá: Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Ano, tato slova skutečně platí především pro jeho narození a martyrium, svědectví. A z tohoto úhlu pohledu pak můžeme vidět celé Ježíšovo působení.

Král v tomto světě neusedá na trůn, aby se mu všichni klaněli. Tak se děje v jeho království, které není z tohoto světa a do jehož sféry vlivu zatím nemusí patřit, kdo nechce. Klanět se mu můžeme jen v duchu a pravdě, nikoli viditelně. Přichází na svět, aby v něm vydal svědectví pravdě. A aby ti, kdo jsou z pravdy, uslyšeli jeho hlas.
Už jsme si řekli, že svědectví je v Novém zákoně něco víc, než výpověď před soudem. Svědectví je řecky „martyrium“, svědek je martyr. Svědek je ten, kdo za svou zvěst ručí životem. Kristovými svědky tedy nejsou revolucionáři a náboženští teroristé, ale martyrové, ti, kdo jsou v jeho stopách, jejichž zbraní je slovo a služba.
Tím jsou ovšem jednou provždy teologicky zrušeny politické a mocenské aspirace křesťanství. Tím je vyloučeno také použití násilí při svědectví Kristu a Bohu, což je v křesťanské perspektivě to samé.

Ale znamená to Boží bezmoc v tomto světě? Jsou myslitelé, kteří to takto formulovali. Chceme-li při pohledu na svět zachovat víru v Boží laskavost a spravedlnost, musíme škrtnout víru v jeho všemohoucnost.
Ale Ježíš neodmítá královský titul. Jeho zvěstí bylo přece Boží království, které přichází, je blízké, je mezi námi. On je král, ale jeho království není z tohoto světa. Je skutečné, jeho projevy jsou v tomto světě přítomné, ale nedosahuje své vlády politicky, ba ani naturálně, v rámci přírody.

Ježíš u Jana říká, že mu Otec dal všechnu moc do rukou (J 3,35). Ježíš má všechnu moc na nebi i na zemi. Ale tato moc je skrytá. Ježíš je vítěz jako poražený, jak píše už Augustin a jak zdůraznilo luterství. Jeho moc se v tomto světě projevuje pod zdáním opaku, v poníženosti a paradoxnosti. Nevnucuje se, ale tluče na dveře a čeká, až mu bude otevřeno. Je to moc, která se v tomto světě neprojevuje zjevnou vládou, ale pravdou, spravedlností a láskou. Nevládne silou nad národy, ale mocí Ducha v lidských srdcích. Neprojevuje se mečem, ale křížem. Jeho svědky nejsou zélóti,horlivci všech dob, ale mučedníci, kteří svůj život vydávají z lásky k Pánu a jeho nejmenším bratřím, s nimiž se v tomto světě ztotožňuje.
Pochopit Boží všemohoucnost můžeme tedy pravdivě jen tehdy, když v ní bude mít místo i Ježíšova bezmoc – v jeslích a na kříži. Jinak se víra stává politickou ideologií, Boží působení v tomto světě teokratickou diktaturou. 
I jako křesťané se samozřejmě podílíme na sféře moci a máme (různé) politické názory. Apoštol Pavel mluví o vládcích jako o Božích „diakonech“, kteří se mečem podílejí na zachování Božího řádu. A skutečně jsme mnohdy rádi za existenci různých silových a represivních složek státu.

Jako křesťané si ale máme být vědomi, že to není ten vlastní způsob Boží vlády, cesta, kterou by do našeho světa přicházelo Boží království, jak prosíme v modlitbě Páně. Tím skutečným způsobem Božího kralování, místem kde se nám odkrývá Boží srdce, kde nám Bůh dává poznat jaký skutečně je ve svém vztahu k nám, není ruka „nebeského policisty, ale nenápadné a světu bláznivé slovo evangelia, radostné zvěsti o Kristově lásce, která přemáhá moc zlého a která nás mocí kříže vtahuje do sféry Božího života. Kristus není z tohoto světa, ale přichází do něj, abychom také my našli osvobození od gravitace zla a smrti, abychom také my byli ve světě, ale nikoli ze světa. A v této víře očekáváme, až Kristus „zruší vládu mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci“ a „tak bude Bůh všecko ve všem“ (1K 15, 24.28).  

Bože, náš Otče,
Tvůj Syn, povýšený ke Tvé pravici,
je alfou a omegou, začátkem a koncem.
Zažeň všechny ničivé síly,
vyveď nás z temnoty
a doveď nás do svého království spravedlnosti, lásky a pokoje
skrze Ježíše Krista, Tvého Syna a našeho bratra,
který s Tebou a s Duchem svatým
žije a působí na věky věků.