Jezulátko a Prvorozený všeho stvoření

Kázání na Boží hod vánoční

Druhé čtení: Žd 1:1-4,(5-12)

Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků;
v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.
On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech
a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje jménem, které mu bylo dáno.
Komu kdy z andělů Bůh řekl: 'Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil!' A jinde se praví: 'Já mu budu Otcem a on mi bude Synem.'
A když chce uvést Prvorozeného do světa, praví opět: 'Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!'
O andělích je řečeno: 'Jeho andělé jsou vanutí větru a jeho služebníci plápolající oheň.'
O Synovi však: 'Tvůj trůn, Bože, je na věky věků a žezlo práva je žezlem tvého království,
Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost, proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem radosti nad všechny tvé druhy.'
A dále: 'Ty, Pane, jsi na počátku založil zemi, i nebesa jsou dílem tvých rukou.
Ona pominou, ty však zůstáváš; nebesa zvetšejí jako oděv,
svineš je jako plášť a jako šat se změní, ty však jsi stále týž a tvá léta nikdy neustanou.'

Evangelium: J 1:1-14

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.
To bylo na počátku u Boha.
Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
V něm byl život a život byl světlo lidí.
To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan.
Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho.
Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví.
Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.
Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal.
Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.
Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.
Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.
A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

„Ty, jenž všechen oděv dáváš, samo´s nahé a nic nemáš, Ďěťátko.“ zpíváme v známé koledě, která prostým způsobem vystihuje nezměrný paradox Vánoc. Dnes v noci jsme naslouchali Lukášovu vyprávění o tom, jak Maria „porodila svého prvorozeného syna“. Dnes nám autor epištoly Židům říká: „A když chce (Bůh) uvést svého Prvorozeného do světa, praví opět: Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!“
Oba texty hledají odpověď na otázku, kterou Ježíšovi na sklonku jeho života položí Pilát: Odkud jsi? Apostolikum odpověď později shrne do vyznání: „byl počat z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny“. Lukáš popisuje Ježíšův lidský původ, epištola Židům a Janovo evangelium božský.
Ježíš je Prvorozený. Prvorozený syn Mariin, člověk jako my. A prvorozený syn Boží, Slovo, které bylo na počátku u Boha, které bylo Bůh. Syn, který nebyl stvořen jako my, ale zplozen Otcem přede všemi věky.

Ježíš je Prvorozený syn Boží i Mariin, pravý Bůh a pravý člověk. Prvorozenství ovšem není v Bibli výrazem pro množství ve smyslu první z následujících, ale především pro zvláštní jakost, kvalitu.  Prvorozený je ten, kdo zvláštním způsobem přináleží Bohu. Proto vše prvorozené, co otvírá lůno, patřilo podle Zákona Hospodinu a muselo být proto vyplaceno obětí.

Kristovo prvorozenectví má v dnešních textech dvojí rozměr. Nejprve v pohledu nazpět, na počátek. A poté v pohledu kupředu, k cíli. V epištole Židům jsme četli, že Bůh skrze Krista stvořil svět, věky. Epištola Koloským to vyjadřuje slovy, že Kristus je Prvorozeným všeho stvoření (Ko 1, 15). Když čteme u Jana, že přišel do svého vlastního, co se tím míní? Jak může někdo právě narozený přijít do svého vlastního? V jakém smyslu je svět a lidé Ježíšovi vlastní? Janovský hymnus odpovídá: „Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život…“. A autor citované epištoly Koloským shrnuje: „Všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.“
Začínáme aspoň tušit, co se stalo v betlémských jeslích? Ten, který se tam narodil, předchází všechno. Bůh se stal jedním z lidí. Slovo se stalo tělem. Narozené děťátko je člověk, který bude sát mateřské mléko, poznávat, zrát – a zároveň je Boží ideou, podle níž byl stvořen svět. Kristus je “prvorozený všeho stvoření“ – a to znamená, že Bohu patřil zvláštním způsobem jako Syn přede všemi věky a že stál u počátku všeho, co je.
Jinými slovy: Co nás ohromuje při pohledu do nekonečných dálek vesmíru, na východ slunce nebo do očí milovaného člověka – to všechno je odlesk Boží krásy, odlesk Slova, podle něhož na počátku Bůh vše zamýšlel a povolával k bytí. Jako když malíř, tvořící mistrovské dílo, se inspiruje pohledem na svůj vzor. Vánoční evangelium o narození chudého dítěte má vskutku kosmický dosah.

Dědicem všeho

Ale my v pohledu na betlémské dítě nemáme hledět jen nazpět. Autor epištoly Židům také říká, že Bůh svého Syna ustanovil dědicem všeho. Rozjímání o vtěleném Slovu obrací náš pohled také kupředu. Podle epištoly Koloským totiž nebylo vše stvořeno jen skrze Krista, ale také pro něj (Ko 1,16). Slovo bylo nejen na počátku stvoření, ale je a bude i jeho cílem a naplněním.
Teologové staletí diskutují o tom, zda by se Bůh stal člověkem, kdyby nebylo lidského hříchu. A naše dnešní texty odpovídají sborovým: Ano. Vše bylo stvořeno pro něj. Už na počátku, před lidským pádem, stvoření vyhlíželo jeho příchod. Jako prázdná stáj v Betlémě bylo vše připraveno pro toho, který lidství navždy spojí s božstvím.
Celé věky čekaly na to, až se naplní čas. Celé tvorstvo sténalo k tomuto podivuhodnému porodu. Lidství bylo jako forma, která čeká na své naplnění a plné vyjádření. Jako zámek, který vyhlíží svůj klíč.

Zatím jsme přemýšleli o tom, co zůstává skryto za oponou vánoční události. Ale co se tedy v Betlémě vlastně stalo? Právě toto: že to, co bylo dosud skryto, bylo odhaleno.
Slovo, které se vtělilo, bylo vždy smyslem všeho. Bylo přítomno v každém atomu a v každé buňce, v každém závanu větru i v každém našem nadechnutí, v touze lidského srdce, neklidného, dokud nespočine v Bohu. „Na světě byl, svět skrze něj povstal…“ Byl „světlem, které osvěcuje každého člověka“.
Co se změnilo, co je nové? Že co bylo skryto, se odhaluje. Opona se zvedá. Co jsme možná intuitivně cítili, se stává zjevným, ba dokonce uchopitelným, protože „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“.
Ježíš je víc než zajímavý učitel a osobnost, jeden mezi mnoha, kteří nás z různých úhlů pohledu přivádí k moudrosti. On je „odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty“ (Žd 1,3) - ideou, principem a smyslem všeho. A teď to vidíme, teď to začínáme chápat. Můžeme to také říci s prof. Pokorným: „Smysl vesmíru je dán tím, co se z vesmírného hlediska na zlomek vteřiny zjevilo na jednom zrnku prachu, jakým je naše země s celými svými dějinami.“ Tají se nám z toho dech.

Nový Adam

A jak se to týká nás lidí? Nový zákon chápe Ježíše jako nového Adama. Co my jsme Bohu zůstali dlužni, v čem dobrá idea lidství zůstala nenaplněna, ba převrácena, to naplňuje svým lidstvím Ježíš. Syn v lásce, důvěře, poslušnosti a odevzdanosti odpovídá svému Otci – a my jsme do této komunikace lásky vtaženi. V něm se lidství opět navrací do Boží náruče.

Ale pozor: ještě to není happyend! Kristovo narození, Boží spojení s lidstvím, je počátkem naší spásy, počátkem návratu stvoření k Stvořiteli, nikoli jeho naplněním. V Betlémě začíná drama Ježíšova příběhu, vrcholícího o Velikonocích. Ale také drama našich životů: Budeme jeho vlastními, kteří ho nepřijali? Nebo těmi, kdo ho přijali a věří v jeho jméno, kterým dal moc stát se Božími dětmi?

Ježíšův život neskončil andělskými zpěvy v betlémské krajině a radostí pastýřů, ale pokračoval každodenním zápasem o skutečné lidství v prachu a všednosti světa a jeho vztahů. A stejně tak naše Vánoce nemohou skončit zatajeným dechem nad tajemstvím události minulé noci.
Jestliže tento narozený Ježíš je mírou všech věcí, odvěkým Božím slovem, pak to znamená vzít za svůj celý jeho život, všechna jeho slova a činy jako zjevení toho, v čem je skutečný život. Měřit věci mírou Kristovy plnosti. Odvrácením se od toho se naopak propadáme do nicoty, odlučujeme se od života. A tady už nejde o vzletná vánoční slova, ale o náš život s Bohem a s lidmi uprostřed všednodenní reality v duchu Ježíšovy důvěry a odevzdanosti, jeho služby a solidarity s chudými, milosrdenství a odpuštění namísto odsouzení, vytváření společenství namísto rozdělování…

Dnes se nám zvěstuje radostná zpráva o Prvorozeném Božím a lidském Synu. V něm začíná nové stvoření a nové lidství. Ale on  je také nazýván „prvorozeným mezi mnoha bratřími“. Těmi mnoha bratřími jsme my. I my máme procitnout k novému pohledu na skutečnost skrze Krista. I my se máme s ním a v něm znovu narodit. Máme ho nechat narodit se v nás, abychom se i my narodili  z Boha.

Milý Pane a Bože,
ty jsi poslal svého Syna, aby se stal člověkem,
a tak osvobodil svět z moci zla.
Prosíme tě:
Uveď i nás do svobody tvých dětí v Kristu,
tvém Synu, našem Pánu,
který s tebou a Duchem svatým žije a vládne
odvěků navěky.