Jan - Křtitel, Kazatel, Ukazatel

Homilie k 3. neděli adventní B

Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví.

Jan 1:6 - 8.19 – 28

Když na třetí adventní neděli v roce 1949 kněz Josef Toufar v Čihošti kázal na tento text a při slovech „uprostřed vás stojí, koho vy neznáte“ ukázal na svatostánek, pohnul se podle svědectví mnohých účastníků bohoslužby křížek u oltáře. Následná reakce ze strany komunistického režimu učinila z Toufara jednoho z řady novodobých křesťanských mučedníků. Připomínám to proto, abychom si uvědomili, že svědectví o Kristu – martyrium – Jana Křtitele není jen událostí z temného dávnověku, ale že jde o něco stále aktuálního. V čem?
Evangelista Jan dvakrát opakuje, že Jan vyznal a nezapřel, když za ním přišli farizeové s otázkou, kdo je. V originále je slovo homologein. Homologace znamená ověření pravosti a kvality něčeho, které potvrzuje, že daná věc může sloužit  svému účelu. Víra není jen vnitřním přesvědčením, ale patří k ní homologace – ověření, ozkoušení ve vnějších okolnostech, vyznání a svědectví. A vědomí, že Kristus, přicházející do světa, nepřináší jen pokoj, ale také meč, který rozděluje.

Vyznání Janovo je nejprve negativní. Vyznává: Já nejsem Mesiáš. Na počátku našeho svědectví o Kristu často nejsou velká slova a činy, ale právě to negativní vymezení: Tohle není mesiáš. V tomhle není spása. To je falešná cesta.

Po tomto předběžném vyjasnění může Jan teprve vyslovit pozitivní svědectví. A to nejprve o sobě: Jsem hlas volajícího na poušti. Luther klade důraz na ono „já jsem hlas“ a proto překládá přímo: „jsem hlas kazatele na poušti“. Ve svém adventním kázání na tento text pak smysl Křtitelova poslání vyjadřuje tak, že „odkazuje celý svět od sebe k tomu muži“. A „zavěste se na něj, já to taky udělám“. A to je skutečně až podnes poslání kazatele evangelia: nenabízet vlastní moudrosti, ale odkazovat, ukazovat ke Kristu.

Významná je také Lutherova interpretace toho, co vlastně znamená připravit cestu. Často si představujeme, že jde o to Pánu cestu „vytvořit“, případně vyzdobit. Jenže pro Luthera jde o to mu udělat místo. Křtitel „káže: ustupte, Pán přichází...“ Pán přichází sám a po svém, problém je v tom, že mu v jeho příchodu do našich životů a do tohoto světa překážíme svým hříchem a svou nevěrou (což je pro Luthera vpodstatě totéž). Sloužit Bohu znamená na prvním místě slyšet Boží slovo, milovat Boha přijmout jeho spásnou lásku, vzdát se svých představ o Kristu a přijmout ho, jaký je, vzdát se lidské moudrosti a přijmout Boží slovo, i když na něj náš rozum nestačí.

Když pak Luther uvažuje o reakci farizeů na Janovo svědectví, napíše, že že si ho prohlížejí jako „kráva nový postroj“ místo aby „rozmýšleli o tom svědectví“, které ukazuje ke Kristu. My bychom řekli: Koukají na něj jako tele na vrata místo aby se podívali, na koho svým prstem ukazuje. I to je někdy úděl kazatelů, že se na ně lidé dívají a hodnotí je. A je jedno, zda je obdivují nebo odsuzují. V obou případech se míjí smyslem jejich svědectví: totiž pozvání ke Kristu samotnému. Kazatel je ten, kdo není Mesiáš, kdo odkazuje k někomu jinému, kdo jako by předchází Krista se zvěstí evangelia, aby pak ustoupil do pozadí, protože Kristus sám vstupuje do života druhých lidí. Luther přeloží Janova slova: „Po mne přijde ten, který je přede mnou...“

Jan nesvědčí jen kázáním, ale také křtem pokání. Sám ovšem dodává, že křtí jen vodou, ten, který přichází za ním, bude křtít Duchem, tedy bude nořit do Božího života. V té souvislosti si pak reformátor všímá, na co všechno my v životě spoléháme a rýpne si: kdybychom tak dokázali stavět na křtu! Slavíme každoročně narozeniny, ale jak často si připomínáme náš křest, naše „nové narození“ z vody a Ducha? Ve velikonočním zpěvu Exsultet zpíváme: co by nám prospělo, že jsme se narodili, kdybychom nebyli vykoupeni… Bez spásy by naše narození bylo tragickou záležitostí. Někdy se té tragiky života reálně dotýkáme. A právě proto je cenné, že si můžeme připomínat náš křest. Třeba jako Luther, který si slova „jsem pokřtěn“ vyryl do svého stolu.

A podobně jako stavíme často na klamavých jistotách, vypočítává Luther, v čem všem v životě hledáme potěšení: „Dívat se růžovými brýlemi, tak to chodí ve světě. Na všem ostatním dokážeme stavět, povyrazit se dobrým jídlem a pitím, potěšit srdce. Stačí džbánek piva a dokážeme to. Ale kázáním svatého Jana nedokážeme potěšit.“ Najít potěšení v evangeliu, to je nám často zatěžko. Ale komu někdy zahořelo srdce jako poutníkům na cestě do Emauz, ten ví něco o útěšné síle evangelia a o tom, že se vyplatí ji hledat i dobách prázdnoty a neútěchy, i když k ní vede třeba dlouhá cesta.

A zakončit můžeme tam, kde jsme začali – u onoho otřásajícího slova „uprostřed vás stojí, koho vy neznáte“. To platí ve vyhrocené podobě o těch, kdo nechtějí znát, o těch, kdo odmítli svědectví Janovo nebo o Toufarových mučitelích. Ale nemůže to někdy platit i o nás? Pán přichází se svým evangeliem a svátostmi stále. Stojí uprostřed nás. Ale víme, koho hlas slyšíme a s kým komunikujeme při večeři Páně? Víme, komu jsme uvěřili?
Nikdy nebudeme na tomto světě znát plně. Ale jednou ho poznáme jako on zná nás. Kéž se už nyní jeho poznání otevřeme. Pán přichází, klepe u našich dveří. Kéž zaslechneme jeho hlas, otevřeme mu a večeří on s námi a my s ním.

Pane, náš Bože,
přijmi naši modlitbu a pomoz nám,
abychom uposlechli výzvu Jana Křtitele,
připravovali cestu tvému Synu
a přijali ho do svých srdcí.
Prosíme tě skrze Krista, našeho Pána.

Citace z Lutherova kázání na čtvrtou neděli adventní, in: Je jeden velký kopec, Praha: Lutherova společnost, 2010