Dvě říše - jeden Pán

Homilie na 29. neděli v mezidobí A

15 Tehdy farizeové šli a radili se, jak by Ježíšovi nějakým slovem nastražili léčku.
16 Poslali za ním své učedníky s herodiány, aby řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka.
17 Pověz nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“
18 Ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: „Co mě pokoušíte, pokrytci?
19 Ukažte mi peníz daně!“ Podali mu denár.
20 On jim řekl: „Čí je tento obraz a nápis?“
21 Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“
22 Když to slyšeli, podivili se, nechali ho a odešli.

Matouš 22, 15-22

Pokušení moci

Ježíš v dnešním evangeliu stojí před otázkou po vztahu k politické moci. Stejně jako před ní stále aktuálně stojí jeho učedníci po celá dvě tisíciletí křesťanských dějin. Učedníci farizeů s herodiány – těmi, kdo měli na starost výběr daní pro římskou moc – za ním přicházejí a pochlebují mu: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka“.

Platit daně – to bylo v římské provincii povinností. Saduceové se s římskou nadvládou smířili a platili se samozřejmostí. Farizeové platili se skřípajícími zuby – bylo to pro ně na hraně jejich náboženského svědomí. A pak tu byli radikální zélóti, kteří okupantům daně platit odmítali a vyzývali k otevřenému povstání. Kam se, Ježíši, postavíš ty? Uznáš římskou vládu a zradíš tak naděje věrného hloučku Izraele. Nebo se proti ní postavíš – a tak se necháš vehnat do pasti?
Celá situace se navíc odehrává v chrámovém nádvoří. Daně sice Židé platili. Ale v posvátném prostoru římské peníze neměly co dělat – tam prostě nepatřily. Už jednou tam Ježíš rozmetal stoly směnárníků. Jak se zachová teď?

Vztah k mocným nabývá už zde podobu pokušení. To pokušení je dvojí. Odmítnout státní zřízení – stát se radikálem, anarchistou. To jistě není Ježíšův postoj. Anebo se mocným připodobnit a začít jim sloužit. Víš, jsi fajn člověk, jako křesťan bys přeci měl být otevřený a pomoci. Dej se k nám a my se postaráme, aby se tvá zvěst prosadila… Není takové lichocení těžší ustát než otevřené nepřátelství? Ježíš ani tomuto pokušení nepodlehne a odpoví šalamounsky: Odevzdejte, co je císařovo, císaři, co je Boží, dejte Bohu.

Dvě říše…

Tato Ježíšova odpověď se stala základem pro uvažování křesťanů o jejich vztahu ke státní moci. O vztahu Božího království a království tohoto světa, církve a státu, říše císařovy a říše Ducha

Co vlastně chce Ježíš říci? Rozděluje oblasti života do jakýchsi oddělených sfér? Máme v nás vytvořit jakousi pomyslnou hranici mezi tím, co patří císaři, a tím, co patří Bohu? Má to svůj hluboký smysl. Známé je Augustinovo rozdělení obce Boží a obce pozemské. Ještě výrazněji je tato myšlenka zastoupena u Martina Luthera a v luterské teologii. Ta vedle sebe staví dva regimenty, dvě říše – království Boží a světskou vládu.  Jedná se vlastně o dvě ruce, kterými Bůh spravuje svět. Světská vláda je ustavena od Boha, aby udržovala ve společnosti řád a bránila před zlem. Ovšem Boží království je skryté a děje se prostřednictví Božího slova a svátostí. Křesťan tak žije vlastně každou nohou v jedné říši. A oběma vládám se má podřídit.

Toto učení má stále důležitý dobrý smysl: Křesťan není anarchista, který by pro Boží království odmítal stát a vládu. Apoštol Pavel zdůrazňuje, že i pozemští panovníci hrají roli v Boží správě světa a křesťan je má uznávat a podrobovat se jim. I Ježíš přece Pilátovi říká, že by nad ním neměl žádnou moc, pokud by mu nebyla dána shůry.

A na druhou stranu: Politická moc si nesmí osobovat žádný nárok na lidskou duši, na jeho spásu. Tam nedosahuje. Proto Ježíš říká, že jeho království není z tohoto světa. Nemůže se proto slučovat s žádnou pozemskou vládou.

…jeden Pán

Jenže toto jasné rýsování hranic má i svá úskalí a může se stát naším alibismem ve vztahu k veřejnému životu. To postihlo i německé luterány během nástupu nacismu. Tato představa je povzbudila v tom, aby se politicky podřídili nastupujícímu režimu, přijali jej jako „boží meč“ a víru ponechali ve svém soukromém prostoru.

Jenže víru nejde zavřít pod pokličku jako se světlo nestaví pod kbelec. Křesťanská víra má svou niternou mystickou podobu, ale také politickou, prorockou. Dát císaři, co je císařovo – to znamená císaře respektovat, ale zároveň mu sloužit prorockým slovem, povzbuzením, ale častěji napomenutím.

Je rozumné oddělit stát a církev a evangeliu to odpovídá jistě více než model státní církve. Ale zároveň tu zůstává hluboké sepětí. Mezi královstvím Božím a královstvími tohoto světa vede hranice, ale tato hranice je v životě Ježíšova učedníka prostupná. Vztah církve a státu je vztahem „kritické sympatie“.

Křesťané nesmí nikdy ztotožnit Boží království s jakoukoli formou vlády nebo ideologie. Kromě lidu první smlouvy, Izraele, nepřísluší Boží vyvolenost žádnému národu. Vždyť apoštol Petr říká, že „v každém národě je Bohu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé (Sk 10,34)“. Náboženství může být velmi snadno zneužito pro jiné, politické účely. Zdá se, že tomuto ohrožení čelíme od určitých politických skupin i u nás dnes.

A zároveň platí, že křesťan se nesmí vzdát odpovědnosti za svět, stáhnout se z něj. Máme se podílet na správě světa a dlužíme těm, kdo mají moc, své přímluvy a svědectví o Bohu, který je jediným skutečným Pánem. V zásadě totiž neexistují dvě říše. Vše je přece Boží. I císař, i naše státy a vlády. Jen Bůh je svrchovaný Pán.

Pane, v tomto životě musíme sloužit mnoha pánům.
Ty však jsi Pán nade všechny pány.
Dej nám odvahu vidět, že moc mocných má své meze.
Pomoz nám vidět v našich představených tvé služebníky
a nebát se vlastní svobody.
Prosíme skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna,
který s tebou a Duchem svatým žije a vládne
odvěků navěky.