Být živým obrazem Boží lásky

Homilie na 7. neděli po Zjevení Páně A

Mt 5, 38-48

38 Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘
39 Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou;
40 a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.
41 Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.
42 Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.
43 Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘
44 Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,
45 abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.
46 Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž?
47 A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?
48 Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

V knize Domovní kazatel se vypráví následující příběh: Jeden americký rudoch, který stal se křesťanem, učinil o svém obrácení následující vyznání: „Přišel ke mně běloch a dokazoval mi, že jest Bůh. Já mu řekl: Nač mi to povídáš? To vím dávno; jdi odkuds přišel. Navštívil mne druhý běloch a začal mne napomínati: Nepokradeš, nezabiješ, nebudeš se opíjeti. Já mu na to: To kaž svým krajanům, jenž jsou horší než my; a poslal jsem ho pryč. Tu přišel ke mne třetí běloch a mluvil o krvi Ježíše Krista, jak ta ospravedlňuje. Pak ulehl ku spánku v mém stanu a nic se nebál mého tomahavku. To mne přemohlo a já se stal křesťanem.“

Neděle před začátkem postní doby nás letos provázejí Kázáním na hoře. Dnes jsme slyšeli úryvek o odplatě a lásce k nepřátelům. A my si klademe otázku, jak vůbec horskému kázání rozumět. Ve středověku se s jeho radikalitou vyrovnali tím, že z něj udělali „vyšší“ morálku pro řeholníky, zatímco pro obyčejné věřící mělo stačit Desatero. Reformace z něj udělala zpovědní zrcadlo: dobře, nedokážeš takhle žít, tak si aspoň uvědomuješ jak jsi hříšný a že můžeš žít jen z Boží milosti.

Jenže tahle slova nemůžeme obejít, protože právě ona jsou tím, co je pro křesťanství charakteristické – co mu dává chuť jako sůl a co svítí v historii i dnes jako světlo na hoře: láska k nepřátelům, přetnutí koloběhu odplaty a trestu, ochota dělat víc, než musím. To provokovalo v Ježíšově době stejně jako v naší.

Můžeme začít otázkou, zda jde opravdu o takový protiklad Zákona a Ježíšovy zvěsti, jak by se zdálo ze schématu antitezí „bylo vám řečeno…já však vám pravím“. Co se týče úryvku o odplatě: Smyslem zákona odplaty byla přece hlavně ochrana před neohraničenou mstou, chtějící druhé trumfnout a roztáčející nekonečnou spirálu násilí. Kristus ale vede dál: Za zlé vůbec neodplácejte zlým.

Ježíš jistě neupírá člověku možnost se hájit, stavět se proti bezpráví a bojovat se zlem kolem sebe – právě naopak! To, co zapovídá, je touha očistit se od zla, které na mně někdo spáchal, zraněnosti a křivdy -  tím, že to druhému vrátím, a to pokud možno vícenásobně.

Ve druhé části už se nemluví o zlu, ale spíš o situacích, kdy nám druzí život jen ztrpčují a komplikují: prosbou o půjčku nebo dar, tím, že nám berou čas apod. V takové chvíli si mám být vědom, že bližnímu něco dlužím. Spravedlnost učedníka Ježíšova má být mnohem velkorysejší než ta farizejská nebo morálka slušného člověka „nebát se a nekrást“. Krásně to vyjadřuje obraz druhé míle: jít s člověkem dál než musím. To je to charakteristicky „ježíšovské“

Zásadní protiklad nehledejme ani v druhé antitezi. O nenávisti k nepřátelům v Bibli nikde nečteme. Pouze o lásce k bližnímu. V Ježíšově době byl – jak víme z Ježíšova rozhovoru se zákoníkem – živý spor o to, kde je můj bližní. Je zřejmé, že to byli lidé spříznění rodem, místem či vírou. Ti si zasluhují naši pomoc a lásku. Cizí a navíc nepřátele člověk milovat nemusí.

Ježíš rozšiřuje společenství bližních i na ty cizí a jinověrce a přikazuje je milovat. Zároveň pohled na tuto neobvyklou lásku je velmi realistický: nevyžaduje cit, ale praktické věci: modlete se za ně a „žehnejte těm, kdo vás pronásledují, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí“, jak textové varianty doplňují a zřejmě vykládají přikázání lásky.

V Ježíšových slovech nejde o protiklad či zrušení Zákona. Smyslem Zákona je přece vytvořit podmínky k životu lidí, které Hospodin učinil svobodným lidem. Ježíšův výklad Tóry jen míří hlouběji do nitra přikázání, které bylo vydáno pro tvrdost našeho srdce. Ježíš nám otevírá Boží srdce, abychom pochopili Boží vůli a naše srdce se také stala z kamenných „masitými“.

Kristus nepřináší novou, přísnější morálku, ale nový, hlubší obraz Boha, který nám neodplácí stejnou měrou, který nechová nenávist k nepřátelům, který není jen „naším“ Bohem. Když se nad tím zamyslíme, tak každá naše morálka nějak vychází z obrazu Boha, který v sobě nosíme – například zda si ho představujeme jako přísného soudce nebo laskavého Otce.

Věrný obraz Boha Ježíš nevykresluje barvitými slovy, ale vlastním životem. Opět tu mluví vlastně sám o sobě a svého Otce ztělesňuje svými slovy a činy. Je to Bůh, který miluje všechny, o všechny se stará, který ve všech lidech vidí svůj obraz, všechny vybral po velké a dobré a věci.

Když soudíme a nenávidíme druhé lidi, měli bychom se sami sebe ptát: Nechci být spravedlivější než Bůh? Jsem ochoten jít aspoň zčásti tak daleko jako Bůh vyšel v Kristu vstříc nám – neodplácel zlo zlem nám nepřátelům a naopak šel s námi nejen první míli povinnosti, ale i druhou míli milosti? Jsem ochoten změnit zásadu spravedlivého člověka „jak ty ke mně tak já k tobě“ na evangelijní “jak Bůh k nám tak já k tobě“? Tohle je ta svatost a dokonalost, ke které nás Ježíš volá. Ne v morálním smyslu bezchybnosti, bezúhonnosti. Být svatý znamená patřit cele Hospodinu, věrně zrcadlit a dosvědčovat jeho lásku.

Ježíšova slova nejsou nesplnitelnými příkazy pro nějaké lepší lidi, ale radostnou zvěstí o Bohu, u něhož se spravedlnost naplňuje v lásce, ano v lásce k nepřátelům. Být Ježíšovým učedníkem nelze bez tohoto postoje. Neznamená to konat nějaké morální artistické výkony, které stejně budou působit spíš jako křeč. Ale spíš uvidět věci očima Boha, který je můj Bůh stejně jako Bůh toho druhého, který mi třeba ubližuje. I nad ním vzchází Boží slunce a co víc – i za něj Bůh vydal svého Syna.

Má-li Boží světlo proudit do tohoto světa, pak musel přijít Kristus, ale také tu musí být kristovci, kteří to dosvědčují. Jako lidé, kteří nevynášejí nad druhým soud, protože ví, že jim to nepřísluší. Kteří vidí v každém člověku obraz Boží, aspoň malou jiskřičku Božího světla, které můžeme dusit svou tvrdostí a přísnou spravedlností nebo rozdmýchat nezaslouženou láskou. Jako ti, kdo dávají víc než jsou povinni, jdou druhou míli. To vše z vědomí, že jen vrací z toho, co sami nezaslouženě dostali.

Pane, náš Bože, všechny lidi ozařuje slunce tvé lásky a svlažuje déšť tvého milosrdenství. Pomoz nám druhé přijímat jako přijímáš ty nás.