Být ve světě, ale ne ze světa

17_pasc_c.jpg

Homilie na 7. neděli velikonoční B

Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe; neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. V pravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal. Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji; a všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven. Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi i dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo. Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni.

Jan 17:6 – 19

Dvě věci spojují přečtené evangelium se situací této neděle – neděle mezi Nanebevstoupením a Sesláním Ducha svatého. Ježíš říká „já přicházím k tobě, Otče svatý“. Hovoří zde o svém přechodu z tohoto světa k Otci skrze utrpení, smrt a vzkříšení. A tento přechod se nyní naplňuje v jeho odchodu od učedníků do nebe. Je to slovo z jakéhosi rozhraní mezi zemí a nebem.

A vedle toho zde několikrát zaznívá Ježíšova modlitba, prosba za učedníky, kteří zde zůstávají. A modlitba je v názvu také této neděle: Exaudi znamená “vyslyš mne”. Čas mezi Nanebevstoupením a Letnicemi je zvláštním mezičasem, kdy se učedníci na chvíli stali sirotky. Ale není to čas prázdný a nesmyslný, protože ho naplňují společnou modlitbou a očekáváním. Také my se k nim připojujeme s prosbami o dary Ducha svatého, bez nichž nemůžeme plnit jako církev své poslání v tomto světě.

Možná známe ze svého života také podobná rozhraní a životní přechody. Něco starého končí a něco nového začíná. Nebo ještě přesněji: něco starého skončilo a to nové ještě nenastalo. A my jsme v jakémsi bezčasí a meziprostoru. Nevíme, kdo jsme. Třeba: Děti nebo dospělí?
Ale i jako učedníci Kristovi si někdy můžeme přijít jako někdo, kdo patří do starých časů. Jako ti, kdo se cítí ve své víře nerozhodně, protože je to tak dávno, kdy Kristus chodil po této zemi a kdy se jako vzkříšený viditelně setkal s prvními učedníky. Ježíš s tím při svém loučení počítá a slibuje: “Nezanechám vás jako sirotky, přijdu k vám”. A předesílá a vysvětluje: “A já požádám Otce a on vám dá jiného Zastánce, aby byl s vámi na věčnost -- Ducha pravdy, jejž svět nemůže přijmout, protože ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť u vás zůstává a ve vás bude.” (J 14)

Naplnění tohoto příslibu v seslání Ducha učedníkům a počátku misie církve si budeme připomínat příští neděli. Dnes máme zůstat ještě v situaci modlitby, v níž už nevidíme Krista tváří v tvář, v situaci modlitby k Bohu, který zůstává skryt. Ježíš nás ve své řeči na rozloučenou ujišťuje, že naše modlitba je nesena jeho modlitbou. Nemodlíme se jen k němu. Ale modlí se také on za nás a s námi. Ježíš zjevil Boha lidem, dokonal své dílo a nyní sedí po Otcově pravici a přimlouvá se tam za nás. Prosí o to, abychom byli – negativně - zachováni od zlého a – pozitivně – zachováni ve jménu Božím, ve jménu Trojjedinného. Ve jménu, kterým začínáme naše bohoslužby. Ve jménu, v němž jsme byli pokřtěni. Zůstávat v Kristu a být zachován v Božím jménu znamená zůstávat v našem křtu, stále hlouběji se nořit do Boží lásky, ať se děje cokoli, vydržet ve vztahu Hospodina k nám.

A toto uchování nás v Bohu má jeden základní rozměr: “Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno, jako jsme jedno my.” Tím rozměrem je jednota. Ježíš je jedno se svým Otcem. Jako děti jsme říkávali: Co je tvoje, to je moje, a co je moje – do toho ti nic není. Ale Ježíš říká “a všechno mé je tvé, a co je tvé, je mé”. Nejprve, že mé je tvoje – a pak teprve take: co je tvé, je moje. A tato jednota má tedy panovat i mezi učedníky, I oni na ní mají účast, jsou do ní zahrnuti. Ale pozor: Ježíš se modlí, “aby byli jedno, jako jsme jedno“. Jednota Boží je trojiční, není to uniformita, ale jednota v různosti a rozmanitosti. Ani v církvi nebudeme jedno tím, když budeme všichni stejní, ale tím, že budeme zůstávat v Bohu. Zvláště v této polarizující době je třeba zdůrazňovat, že nás nepojí a nikdy nepojily politické názory, osobní přesvědčení a zkušenosti či etické postoje, ale jen a jen Kristus. Pamatujme na to a nenechme si tuto jednotu ničím narušit a ukrást tím zlým!

A ještě jedna věc se zde opakuje jako refrén: “Nejsou ze světa, tak jako já nejsem ze světa.” Křesťanská existence je plná napětí, které bychom někdy rozpustili přikloněním se pouze k jednomu pólu. Je to na jedné straně existence hluboké radosti. Ježíš všechna ta slova říká a za učedníky se modlí, “aby v sobě měli plnost mé radosti.” A na druhé straně platí, že k víře patří i vědomí odcizenosti, protože “svět proti nim pojal nenávist” – právě proto, že ze světa nejsou jako ani Ježíš. Ve světě máte soužení, vzchopte se, já jsem přemohl svět, říká Ježíš u Jana jinde. Hluboká radost i pocit bedomovectví, odcizení, poutnictví na této zemi – to k sobě v evangeliu patří. Kristovo nanebevstoupení pro nás také znamená, že jsme sice na zemi, ale Hlavu už máme v nebi.

Křesťanskou exstenci vyjdřujeme spojením “být ve světě, ale ne ze světa”. Přesně o tom zde Pán mluví. A to také vyjadřuje apoštol Pavel, když říká, že se nemáme přizpůsobovat tomuto věku, nýbrž chápat celý svůj život jako bohoslužbu (Ř 12). Nebo když jinde hovoří o tom, že jako křesťané máme žít v těle, ale ne podle těla. My bychom rádi křesťanský program buď ztotožnili se světskými program, třeba humanistickými, nebo se naopak ze světa stáhli do církevního ghetta. My však nejsme ze světa, náš život je nasměrován k Bohu. Ale jsme ve světě a Ježíš dokonce řekne: “Jako jsi mne poslal na svět, i já jsem je poslal na svět.” Jako poslové radostné zvěsti, jako vyslanci Kristovi víme, že zde nemáme místa zůstávajícího, ale úkol. A tak – řečeno s C.S. Lewisem -  rádi přijímáme na své cestě poslaných útočiště a občerstvení hostinců u silnice, ale nezaměňujeme je s domovem a cílem cesty. I bohoslužba by měla být takovou chvíli, kdy jsme tak trochu s Kristem v nebi (tak ji například prožívají pravoslavní křesťané, ale třeba i naši západní charismatici), ale končí vždy posláním a vysláním do světa: Ite, missa est (Jděte, jste posláni).